Příroda je nevyzpytatelná. Je možné ukrýt se v ní před vlastní minulostí? Nebo sám před sebou? Hrdinové povídek Viktora Labského se o to pokoušejí, mají pocit, že vlastní osud drží pevně ve svých rukách, ale pak se stane něco nečekaného, něco tajemného, něco, co změní běžný chod věcí, něco, co změní jejich život…
Divočina nikdy nebyla oblíbeným tématem českých spisovatelů, skýtala různá nebezpečí, člověk se tu mohl lehce ztratit. Tak proč o ní psát? Autorů, kteří se rozhodli objevit její kouzlo, není mnoho, naposledy se o to pokusil Viktor Labský v souboru svých povídek Rozcestí mimo civilizaci. Je s podivem, že je tento autor, který v roce 1983 emigroval do Kanady, kde pracuje jako novinář, uveden na českou literární scénu až nyní. V každém případě je dobře, že se tak stalo.
Třeba to, jak se z nevinných výletů do hor stávají metafory smyslu lidského života, v nichž jsou lidé vystaveni nevysvětlitelné moci přírody, která otřese jejich životními stereotypy, národnostními předsudky, která je přinutí vyrovnat se s vlastní minulostí. Často se nakonec stávají tím, kým ještě na počátku povídky pohrdali. Exotické lokality Aljašky, severoamerických národních parků nebo mexického pobřeží přitom nejsou jen dramatickou a efektní kulisou, ale prvkem, který aktivně zasahuje do lidských osudů.
Ivan z povídky Fetiše minulosti se zřítí po skále k útesům a zažívá podobnou situaci, jako když před lety plaval v jugoslávském moři za svobodou. Minulost ho konečně dostihla a krutě s ním účtuje to, před čím až dosud unikal. V povídce Kuše se během výletu na kanoích vytvoří milostný trojúhelník, jehož osud spěje k nevyhnutelné tragédii. Všechno ale nakonec skončí jinak, než si hrdinové naplánovali… A takhle bychom mohli pokračovat dále. Živly zde stírají identitu (Aljašská romance), z pronásledovaných se velmi snadno stávají pronásledovaní (Unikát), z touhy po smrti se nakonec stává boj o život (Sto osm hodin) atd.
I přes zdánlivou autorovu nezaujatost jsou příběhy emocemi doslova nabité. Všechny touhy a bolesti však víří kdesi pod povrchem, uvnitř povídek, kde se i všednost stává tajemstvím. Labského styl je suverénním spisovatelským projevem, který nepostrádá plynulosti. Rád se nechá unést, zejména když popisuje dramatické přírodní scenérie, aniž něco sleví z nenucenosti svého projevu. Občasná doslovnost v dialozích a přemíra fyziologických popisů už je to nejmenší, co by se dalo vytknout.
Chtělo by se napsat, že ty příběhy jsou hravé, že se Labský vyžívá v překvapivých závěrech, které berou dech. To je ostatně pravda, ale pod rouškou hravosti se v povídkách ukrývá poselství mnohem hlubší. Hrdinové povídek se skutečně ocitají na „rozcestí mimo civilizaci“, najednou jsou nuceni volit z možností, které si nevybrali, které diktuje spontánní moc přírody. I to je důvod, proč je v povídkách stále přítomné napětí, že věci neskončí tak, jak by se dalo očekávat. „Naše vůle je tady k ničemu,“ přiznává na jednom místě Carrie ze stejnojmenné povídky a nevědomky tím míří přímo k podstatě celé knihy: skutečně můžeme ovlivnit svůj osud jen my sami? Odpověď na ní hledejte v Rozcestí mimo civilizaci.
Ukázka:
„Venku sice bylo vidět, ale Heda přesto rozsvítila baterku a zprvu používala houžve arktické vrby jako lana při sestupu. Dalo jí trochu práce kajak najít. Štěpán ho odnesl stranou, připoutal dvěma lany a zkušeně zabezpečil. Ve skladovacích prostorách byly dva kontejnery s vodou. Heda se napila. Potom z kapsy vylovila skládací nůž, po paměti rozevřela největší čepel a zabodla ji do gumopryže. Puůuh, udělal unikající vzduch. Totéž opakovala na dalších místech, a když kajak viditelně splaskl, přestala bodat a začala podélně řezat. Teprve pak nůž složila. Sešla až na vlhký písek a vydala se po něm ve směru, odkud před několika hodinami připluli. Byla rozhodnuta dojít zpět. Jak? O tom nepřemýšlela. Nějak. Náhodou, mechanicky. V hlavě měla úplně prázdno, všechna její racionalita se vyčerpala ničivou akcí, zbýval jednotvárný pohyb vpřed a vědomí, že ji nesmí chytit, ale jinak dokonalé prázdno, lhostejné prázdno bez slz. Rozpršelo se a půl hodiny nato se moře začalo zvedat a zarovnávat její stopy.“
Viktor Labský, Rozcestí mimo civilizaci, Carpe diem, Brumovice, 2007
