Reinaldo Arenas – Vrátný

Reinaldo Arenas (1943 – 1991) pochází z Kuby,
kde trpěl trojitou klatbou jakožto homosexuál, nespoutaný spisovatel
s příliš hýřivou a drzou imaginací a svobodomyslný disident.

O svém životě na Kubě,
vězení, útěku do exilu přes peruánskou ambasádu a přístav Mariel (1980) i o
neméně obtížné adaptaci v USA napsal těsně před sebevraždou
v poslední fázi nemoci AIDS skandální autobiografii Než se setmí, podle níž byl natočen stejnojmenný film. Za první
román budoucí pentalogie Celestino před
svítáním získal na Kubě v roce 1967 cenu svazu spisovatelů UNEAC,
další knihy mu už tam nesměly vyjít. V roce 1969 se mu podařilo publikovat
v zahraničí román Šalebný svět,
který ho zařadil k nejslavnějším latinskoamerickým autorům, další knihy
pentalogie (Palác bělostných skunků, Znovu moře, Barva léta,
Přepad), jejichž rukopisy byly mnohokrát zabaveny tajnou policií, pak vyšly
až po autorově emigraci. Arenasův poslední román Vrátný lze považovat za jeho myšlenkový i literární odkaz.

Artur Makadam utratil téměř veškeré jmění za cosi,
čemu říkal hledání lásky. Zřejmě ji ještě nenašel, protože nevelký zbytek
majetku dál rozhazoval. Zcestoval skoro celý svět a měl poměr s mnoha
ženami nejrůznějšího věku, rasy, kultury a víry. Ale žádného z těchto
dobrodružství, ačkoli pár jich vůbec nebylo k zahození, mu
nezprostředkovalo trvalý pocit plnosti ani tak silnou rozkoš, aby se na ni dalo
vzpomínat a ve vzpomínce nacházet jisté zklidnění a také jisté potěšení. Teď
když už zjevně nebyl mladý, ba ani „neurčitého věku,“ aby mohl nějakou ženu
svést osobním šarmem, cítil se Artur Makadam ještě osaměleji, neuspokojeněji a
zoufaleji než kdy dřív. Byl starý – byť štíhlý a s hustou hřívou obarvenou
na černo – a k rozkoši se dostával výhradně prostřednictvím peněz, této
moderní kuplířky, jež dělá víc zázraků než všechny předchůdkyně v řemesle.
Jeho boj s časem byl den ode dne směšnější jako vždy, když někdo zarputile
odmítá uznat porážku a přijmout jeho (míníme samozřejmě času) vítězství. Nosil
šaty čím dál křiklavějších barev (zelené žluté, sytě oranžové), silně se líčil,
pod černými brýlemi si pěstoval knírek, také nabarvený, přepečlivě se čistil
nehty a chodil způsobem, který tolik chtěl být mladistvý, až působil spíš
nadutě a klátivě. Všechno v něm přispívalo ke zvýraznění nikoli mládí, to
už bylo nenávratně pryč, nýbrž stáří změněného v karikaturu, jak se je
pokoušel zastřít líčidlem. Jako by součet všech těchto řekněme přírodních
pohrom nestačil, aby odradil pana Makadama od neustálého donchuánského
pozérství, prodělal též rozličné pohlavní choroby, které byly sice vyhojeny,
leč zanechaly stopy, a stal se obětí mnoha přepadů a vydírání nejpovolanějších
odbornic. Nakonec – a to už vypadalo jako rána z milosti – ochromila pana
Makadama impotence. Zdálo by se, že tím jeho libertinská, puntičkářská, zoufalá
dráha definitivně končí, ale Mr. Makadam v tu chvíli objevil (nebo se
domníval, že objevil), že pravou rozkoš nemá člověk z přijímání, nýbrž z
rozdávání, a skutečná sexuální slast tudíž nespočívá v tom, že si člověk
sám užívá, ale že zprostředkuje prožitek jiným: v tomto případě oněm
neobyčejným a (je třeba přiznat) báječně vybaveným ženám, jež měl Artur Makadam
nejraději. Ale jak ty ženy, navíc velmi zkušené, ukojit, když se bitevní výbava
smrskla k nepoužití? I když (i to je třeba říci) pomocí šikovně
praktikované masturbace si ještě pan Makadam dokázal přivodit orgasmus.
Nejdříve za všeho se pan Makadam obrátil na odborníky na sex. Prochodil téměř
všechna newyorská zařízení, kde pod všeobecnými vývěsním štítem BOOK AND SEX
SUPPLIES nabízeli nejrůznější typy lubrikačních krémů, vibrátorů, mechanických
penisů a údů z umělé hmoty a hromady dalšího erotického zboží zařazeného
pod názvem „sexuální pomůcky.“ Vybaven všemi těmito nástroji začal pan Makadam
nový rozkošnický život.