Michal Viewegh už dávno není „styčným důstojníkem mezi opovrhovaným, avšak kupovaným čtivem a respektovanou literaturou, kterou prakticky nikdo nečte“, jak sám kdysi uvedl v jedné ze svých prvních knih – Výchově dívek v Čechách. Čím dál tím více se posunuje k barikádě komerčnosti, i když jistá literární kvalita a chytrý kalkul jsou atributy, které se tomuto spisovateli nedají upřít. V Krátkých pohádkách pro unavené rodiče však zbyl jen kalkul.
Úvodní nápad této útlé knížečky, a sice rozdělení celého příběhu do dvou možných textů (základního textu jakési „nepohádky z reálného života“, ke které je zdarma přidán ještě humorný text pro dospělé, jenž funguje pouze v kontextu pohádkového příběhu), je poměrně zajímavý a jistým způsobem i lákavý. Kniha se tak dá, jak je v samotném úvodu anoncováno, číst dvěma způsoby, a to jak dětem před spaním, tak svému partnerovi jako součást usmiřovacího hýčkání (což samo o sobě bývá už tak trochu leitmotivem Vieweghových knih a ani v Krátkých pohádkách pro unavené rodiče se mu nevyhneme).
Humor textu pro dospělé je dost často vykonstruovaný a skoro u každé věty máte pocit, jako byste četli dvacátý třetí díl Románu pro ženy. V textu nevidíme žádný posun autora od minulé knihy, spíše jako by postmoderně vykrádal neustále dokola sám sebe a varioval jednotlivé nápady a vtípky do nekončící řady kombinací, což lze krásně demonstrovat i v rámci samotné knihy.
Každý humorista zná otřepané klišé „opakovaný vtip není vtipem“, ne však Michal Viewegh. Vtipné názvy reklam, v nichž otec rodiny hraje, aby vydělal na dovolenou (nečetli jsme už i tohle u Viewegha několikrát?), jsou ze začátku celkem roztomilé, postupem času však ztrácejí na originalitě, kvalitě a zábavnosti stejně jako celkové Vieweghovo dílo.
Samotná pohádková linie příběhu pracující s nevinnou dětskou perspektivou je o poznání vynalézavější a vydařenější i co se týče formální a obsahové stránky. I tak si je ale nutné položit otázku, do jaké míry by děti byly schopné učíst industriální příběh o rodičích, kteří ještě neměli svatbu. Každý z nich tak má jiné příjmení, což budí do značné míry nevoli v ostatních rodinách a tedy i mezi kamarády dětí oněch rodičů.
Výsledný pohádkový „kočkopes“ Michala Viewegha je pak jen komerčním produktem se zajímavým nápadem (i když literárně ne až tak převratným – vzpomeňme například na mnohem vydařenější knihu Julia Cortazára Ten, kdo chodí kolem, jejíž kompozice je také rozdělena do dvou odlišných textů, které můžeme číst dohromady, ale fungují brilantním způsobem i zvlášť), který ale není ani zdaleka dotažen k dokonalosti.
Není ale už jedno, co a jak Michal Viewegh příště napíše? Ono se to stejně zase prodá. Setrvačný trademark Michala Viewegha už má větší sílu než jakákoliv pejorativní recenze.
Ukázka:
Modře zvýrazněný text představuje text určený pouze dospělým čtenářům stejně jako v knize.
A smál se i řidič žlutého taxíku, který tatínkovi konečně zastavil.
„Do Podolí do porodnice!“ žádal řidiče tatínek, ale taxikář se nerozjel a jenom se usmíval a pořád se rozhlížel kolem, protože si myslel, že si z něj tatínek v kostýmu vodníka dělá legraci.
„To je skrytá kamera, že jo?“
„Jeďte proboha!“ křičel na něho tatínek, ale taxikář se smíchem vypnul motor.
„To je vážně dobrý! Tu kameru máte v knoflíkový dírce, že jo?“
Nakonec se tatínkovi podařilo pana taxikáře přesvědčit, že to není legrace a že maminka opravdu rodí – ale když pak celý uřícený přiběhl k mamince na nemocniční pokoj, zjistil, že ještě rodit nezačala.
Foto: www.znojemsko.cz
