Atraktivní žánrová vějička na
obálce nové knihy Davida Jana Žáka – „mystický krimithriller ze
Šumavy“ – upomíná nikoliv neprávem třeba na filmy Davida Lynche, kde
si také často nejsme jisti, jestli se děj náhodou neodehrává v mysli
hlavní postavy. Napovrch Žákova kniha vskutku takové srovnání naplňuje,
jenže literatura by se neměla pohybovat „jen“ na povrchu, ale už
z principu mířit ke zdrojům nejhlubším. To snad ví i Milan Kundera,
který si v knize za „povzbudivá slova“ vysloužil od mladého autora
poděkování.
Příběh tohoto šumavského mystického thrilleru se začne odvíjet
poměrně odvážně a svižně – seznámení s hlavním hrdinou, nevidomým
mladíkem přezdívaným Slepýš (vskutku originální přízvisko), jehož
vztah k sestře Madle dosahuje téměř incestních rysů, do toho druhá
vražda mladé dívky, kterou „žije“ celý kraj, napjatý vztah mezi
Slepýšem a jeho švagrem, kriminalistou Markem, který po onom vrahovi začne
pátrat. Do toho ještě zneklidňující atmosféra prokládaná Slepýšovými
snovými výjevy a vizemi, která znejišťuje veškerý děj, a čtenář se
ocitá na pochybách, co je vlastně realita. Až potud je Žákova kniha
opravdu thrillerem se vším, co k tomuto žánru patří – jenže
pátrání po vrahovi jako by bylo v této knize jen zástupným důvodem pro
vyprávění (rozuměj: vršení vět).
Co je tedy v této knize tím hlavním „motorem“ pro
vyprávění? Možná získat přesvědčení, že autor Ticha má
spoustu znalostí a neváhá se o ně podělit, bohužel, na úkor slibně se
rozvíjejícího příběhu. Žák totiž své čtenáře až příliš
podceňuje, má třeba potřebu povědět nám, co je to Braillovo písmo (a
věnovat tomu celou stránku), nebo sdělit, že Henry D. Thoreau napsal knihu
jménem Walden (a co se v ní píše), že v Tasově žil Jakub Deml
atd. atd. A kdybychom náhodou nevěděli, kdo je to Jindřich Drtikol,
neváhá nám ho v příběhu osobně představit. Když se pak v knize
objeví postava se jménem Jadwiga Gombrowiczová, už to není vůbec vtipné,
ba naopak, smutné.
Žák jako by chtěl svým příběhem také přehlušit ticho a prázdnotu
bílé stránky, ale překotné vytváření vět a slov prázdnotu nezničí,
ale naopak zakládá. Když se fotograf Drtikol Slepýše na jednom místě
románu ptá: „A je hranice mezi představou a realitou skutečně tak
důležitá?“, jako by se touto otázkou sám autor vzdával odpovědnosti za
své překombinované vyprávění.
Žák při tom všem zbytečně rozvleklém bujení popisů banálních a
nepodstatných situací, detailů a blábolivých dialogů, přeplněných
jazykovými klišé a kostrbatými vulgaritami, prokazuje, že schopnost
příběh slibně rozvinout má, ale měl by mít více odvahy razantněji
škrtat. Kniha by si možná vystačila jen se zvýrazněnými snovými
pasážemi, v nichž se autor snaží přiblížit specifické vnímání
nevidomého hrdiny, jenže Žák tuto vyprávěcí linii nikdy dlouho neudrží,
sem tam si dokonce vypomůže „pozorovatelem“ a čtenář se v těchto
okamžicích začne červenat studem snad i za samotného Žáka. Postmoderní
mísení dvou vyprávěcích linií jeho příběh významově neobohacuje a
čtenář se patrně ocitne na pochybách, že vlastně ani sám autor neví, co
chce svým příběhem sdělit a jak má děj smysluplně rozvinout. Vrstvení
detailů nebo vysvětlování záhadných jevů kvantovou fyzikou k tomu
rozhodně nestačí.
Ani ústřední motiv ticha (po Rudišově
románu Potichu vydaném ve stejném nakladatelství se nejedná
o příliš originální motiv), ze kterého má Slepýš panický strach,
nefunguje v knize nijak významotvorně a autor ho jen občas připomene, aby
se na něho náhodou nezapomnělo: „Ticha se bál. Probouzelo v něm
vzpomínky, neklidné myšlenky, úzkost. Byl jedním z mnoha lidí, kteří
musejí v rámci pudu sebezáchovy, snad aby se nezbláznili, zaplnit
prostor – venku i uvnitř – hlasy, zvuky; přehlušit tu
prázdnotu.“ Žák jako by chtěl svým příběhem také přehlušit
ticho a prázdnotu bílé stránky, ale překotné vytváření vět a slov
prázdnotu nezničí, ale naopak zakládá. Když se fotograf Drtikol Slepýše
na jednom místě románu ptá: „A je hranice mezi představou a realitou
skutečně tak důležitá?“, jako by se touto otázkou sám autor
vzdával odpovědnosti za své překombinované vyprávění. Bohužel, David
Jan Žák se tímto románem po bok šumavských velikánů Karla Klostermanna,
Adalberta Stiftera nebo Josefa Váchala (nebojte se, taky je o nich v knize
zmínka) zatím nepřidá, ale kdo ví, co bude za pár let. Zatím zůstává
mnohem lepším básníkem než prozaikem.
P. S.: Při pohledu na autorovo závěrečné poděkování pečlivě
vyjmenovaným rádcům-spisovatelům, přátelům a blízkým se vkrádá pocit,
jako by kniha vznikla hlavně ve snaze vměstnat do ní všechny detaily a
zážitky, které autora a jeho známé spojují. Je tu ale otázka, jestli se
při čtení Žákovy knihy budou čtenáři bavit stejně dobře jako Žákovi
známí, kteří se v příběhu jistě poznají.
Hodnocení: 30 %
Ukázka:
Stojí na území tmy, tam, kde už světlo pouliční lampy nemá
žádnou moc. Je pod vysokým smrkem u zasněženého výkopu, který nechal
otec udělat, aby tak vyčistil strouhu u plotu. Voda se každé jaro hromadí
a nemá kudy odtékat. Otec dal skruže a svedl vodu do kanálu, co jím
protékají splašky pod silnicí. Vlhká vůně zeminy udeří Slepýše do
nosu. Shýbá se, aby nabral sníh do hrsti a mohl jej promnout mezi prsty.
Klekne si. V ten moment zaslechne zpoza rohu přešlápnutí. Nikdo jiný,
kromě Slepýše, by si něčeho takového nevšiml, ale jeho vycvičený sluch
registruje každý šelest. Zpozorní a zůstává klečet nad zasněženou
hromadou hlíny. Pod kolenem cítí kamínky štěrku. Tady na území
Národního parku Šumava se nesmí silnice solit, silničáři používají na
zledovatělé vozovce jen štěrk, nic víc. Po okrajích vozovky leží
šedivé pruhy plné drobných křemenitých kousků. A zase. Dva kroky,
třetí. Sníh zakřupe. Za domem někdo stojí a vyčkává. Kde je Šaman?
Proč neštěká? Slepýš slyší přešlapování, jako když se někdo na
místě zahřívá, pak pohyb nohou, ten člověk míří ze strany domu
k zadnímu vchodu; v ten okamžik ty kroky poznává.
David Jan Žák, Ticho, Labyrint, Praha, 2009.
Napsat komentář