Ambivalence Avenue je čtvrtou dlouhohrající deskou Stephena Wilkinsona.
Ambivalence Avenue je první deskou Stephena Wilkinsona pod labelem Warp
Records. Ambivalence Avenue je nejlepší deskou Stephena Wilkinsona.
Ambivalence Avenue je… a víte co? Přečtěte si recenzi.
Bibio – Ambivalence Avenue
12 skladeb/42:52 (Warp Records)
Sedím si tak na křesle, žaluzie zatažený, puštěnej větrák a venku
neuvěřitelný horko. Léto se všemi svými ohavnostmi. Léto, kdy vás
v noci probudí to šílený vedro, který venku je a který se ne a ne odebrat
do ústraní. Léto, kdy ani stín není spásou.
Sedím si tak na tom křesle a v přehrávači mám založenou novou desku
od Stephena Wilkinsona. Vizáží někde mezi Jamesem Bluntem a Damonem Goughem
(aka Badly Drawn Boy). Hudebně destiluje tvorbu Boards of Canada a Nicka
Drakea. Bibio, jeho pseudonym, je výraz pro rybářskou návnadu (přesně –
Bibio Fly), která slouží zejména k lovu pstruhů. Wilkinson tímto názvem
reaguje na své „šťastně prožité dětství, kdy jsem chodil rybařit se
svým tátou“. Což je na jeho hudbě rozhodně poznat. Ale ne že by to
znělo tak kýčovitě, jak to vypadá v textu (pozn. autora). Jak sám
s oblibou říkává, nahrává desky znějící jako „když částečky
slunečních paprsků prosvítají skrz koruny stromů“. Jo, s tím se dá
souhlasit a je to právě ten rozdíl mezi ním a Boards Of Canada, kteří
přes „své stromy“ sluneční paprsky nepropouští téměř vůbec. 
Wilkinson je něžná duše – miluje film Poslední zásnuby a čte
filozofické knihy o Allanu Wattsovi. Začínal před pěti lety na
nezávislém labelu Mush Records, pro který nahrál čtyři alba (tři LP,
jedno EP). S novou deskou se ale přestěhoval na věhlasný label Warp, kde
vydávají i jeho milovaní Boards Of Canada, o jejichž debutu tvrdí, že je
to nejlepší album, které kdy slyšel. Příchod na Warp není jen otázka
formality. Když si vezmete jeho novinku a odečtete desky vydané pro Mush
Records, zbyde vám jemný urbanismus, špína a lesk infrastruktur. To je
právě ten fragment, ta jiskra, proč Ambivalence Avenue mám tak rád.
Rozhodně to neznamená, že by Vignetting To Compost (vyšla letos na jaře),
Fí (debut) nebo Hand Crancked byly špatné. Jen jsem se mezi těmi palouky a
slunečními paprsky ztrácel. Acidová verze Nicka Drakea vhodná spíš na
kvalitnější EP.
První deska pro Warp
Records je bezesporu tím nejlepším, co Wilkinson nahrál.
Jako by si své trumfy schovával na tenhle okamžik. Elektronika není
krocena éterickou přírodou, naopak je místy bez ostychu zcela obnažena. Na
Ambivalence Avenue se sebevědomě pohybuje mezi IDM a umírněnějším freak
folkem. Retro, které dokázal nakopnout novým modelem adidasek.
Sedím si tak v křesle a poslouchám Ambivalence Avenue a mám dojem, že
je to přesně to léto, který mám rád. Jsou v tom vzpomínky, které
okořeňují současnost, jsou v tom zábavné historky, venku už se nezdá
být tak upoceně dusno. Je to uvolněné a zároveň zadumané. Letní
soundtrack vhodný pro ty, kdo se nestydí letní večery trávit s knížkou.
Warp má další bod.
