Kapela White Lies začíná pomalu vystrkovat růžky. Po úspěšném singlu Unfinished Business vydávají singl druhý, Death, který se dostává ještě do širšího povědomí než jeho předchůdce. Není tajemstvím, že jsou přirovnáváni k Joy Division, Ultravox nebo k The Killers a já musím říct, že je toto přirovnání naprosto logické. Od každého si berou trochu, ovšem výsledek zaručeně nezní jako prachsprostá a zatraceníhodná kopírka. Na vlastní kůži se o tom fanoušci mohli přesvědčit 6. října v oxfordské Carling Academy.
White Lies patří už teď mezi mé top kapely, a to nejen proto, že jsem kdysi hodně ujížděl na již zmíněných Joy Division. Temná zpověď pošramocené duše dvacetiletých mi přijde mnohdy upřímnější a bližší než rekapitulace let dávno prožitých. V hudbě White Lies je propojena ona temnota a úzkost a zároveň určitý druh mladistvé agrese a impulzivity.
Při vší úctě ke studentskému městu Oxford i kapele Friendly Fires, jejichž koncert jsem navštívil předcházející den, jsem do Anglie jel především a hlavně kvůli White Lies. Představa, že uslyším novinku To Lose My Life or Lose My Love tři měsíce před jejím vydáním, mě naplňovala neuvěřitelným pocitem zvědavosti. Zatímco se předešlý den před vystoupením Friendly Fires houfovalo kvantum fanoušků zhruba půl hodinku před otevíračkou klubu, nyní zde stálo jen pár jedinců. Když na plac vešla první předkapela Post War Years, svým „wow, ou“ dávala jasně najevo, že hrát pro cca 20 lidí není zrovna příjemné. Větší počet příznivců by si navíc rozhodně zasloužili. Jejich vybrnkávané riffy a la Foals rozetřené na větší ambientní ploše zněly rozhodně svěžeji a nápaditěji než skladby předkapely druhé a známější – The Joy Formidable. Stylizace do „slušné“ holky se zlobivou kytarou nefungovala stejně tak jako umělé postrkování mezi kytaristkou Ritzy a basákem Rhodianem. Jejich verze indie kytarovky, kdy se zpočátku líbezná melodie ke konci halí do řinčení kytary, tu už byla několikrát a v rozhodně sympatičtější podobě. Když kytaristka průměrné kapely na konci jejich krátkého setu hodí kytaru mezi ostatní nástroje, hvězdně nepoděkuje (od toho má basáka a bubeníka) a pak se vrátí onu kytaru sbalit, působí to hodně rozporuplně.
Zhruba hodinu a půl po otevření Carling Academy přicházejí na podium White Lies. V tuto chvíli je klub již zcela zaplněn a co mě poměrně překvapilo byl nejenom cca 45letý pár stojící vedle mě, ale nespočetně dalších všude kolem. Když se podíváte na messageboard na jejich myspace, zjistíte, že jim píšou lidé od 16 do 50, a to nemyslím jako nadsázku. Básnivé texty o věcech mezi láskou a smrtí jsou holt aktuální v každém věku. A je to také příslib toho, že by White Lies nemuseli být další vyhypovanou kapelou dneška.
Z nového alba nakonec zahráli jen devět písní z deseti (že by nezařazený track byl další singl?) a koncert tak trval sotva pětačtyřicet minut, ale i přesto můžu říct, že stál za to. Při skladbě 50 On Our Forehead mě napadlo, jestli na pódiu vážně nestojí sám Curtis, hlasová podoba neuvěřitelná. Nejvíc ze všech skladeb mě oslovila právě tato balada, která si s ničím nezadá s Atmosphere právě od Joy Division. Refrény A Place To Hide ve mně naopak evokovaly Love Tear Will Us Apart. Upozorňuji, že jde jen o nádechy atmosféry – skladby White Lies jsou agresivnější, vokál má více poloh, ale temný odér deštivého rána se držel po celých 45 minut koncertu až mrazivě lehce. Když se oprostím od srovnávání s 80s kapelami, musím říct, že jejich verze post-punku není zas až tak syrová jako například u Interpol, ale na druhou stranu ani tak výstřední jako některé skladby od The Killers. Ať už se jedná o balady jako From The Stars nebo divočejší písně typu Lose My Life, za svůj set neodehráli jedinou skladbu s přídomkem „pěna“. Své působení na pódiu ukončili aktuálním singlem Death, který všichni přítomní velmi dobře znali, a celý koncert tak dostal skvělou tečku s hromovým potleskem.
Říká se, že kvalitu kapely prověří až živé vystoupení. Po tom oxfordském musím prohlásit, že White Lies mají na to stát se respektovanou kapelou. Jistě, najdou se i tací, kteří jím podobnost s jejich vzory budou chtít omlátit o hlavu. Ale jak říká má kamarádka – umět se inspirovat tak, aby to fungovalo, je rozdíl mezi inspirováním se na úrovni přepisu. Ale je to vcelku jedno, protože i ten nejzarytější odpůrce musí uznat, že tahle parta prostě umí napsat dobrou píseň. V lednu se o White Lies bude ještě hodně mluvit a já bych se vůbec nedivil, kdyby kolem jejich debutu kolovaly nadšené výroky podobné těm, které kolovaly kolem debutu Arctic Monkeys. Možná nás čeká renesance post-punku.
Napsat komentář