Natěšení a nadšení fanoušci. Kapela, co konečně přijela a možná už nikdy znova nepřijede. Drtivé entrée za pomoci nových singlů. A někde mezi tím tma a shluk svítících mobilů za podkresu remixu Viva La Vida. Obecenstvo se otáčí ze strany na stranu. Tápe, hledá interprety, pro které není problém hrát i přímo v publiku. A krátce poté Lovers In Japan za padajících barevných motýlů ze stropu. Kýč, nebo geniální nápad? Dav šílí a souzní s kapelou, kterou celá show evidentně také baví. A jako dárek zní podruhé Fix You jako omluva divákům za předchozí nepovedený pokus. Toť krátký impresionistický výpis nejsilnějších dojmů, protože tento koncert byl o dojmech především.
Celkově bylo představení Coldplay zkušeností zcela jiného druhu. A i když je to velice překvapivé, tuto skutečnost neovlivnili ani předskokani v čele s Albertem Hammondem Jr., ani samotní Coldplay, ale diváci. Už při zdlouhavém čekání na příchod kapely na sebe začala upozorňovat kreativita zdejších lidí v podobě mexických vln.
Po trochu nevydařeném nástupu, kdy nesedělo vše jak rytmicky, tak melodicky, se Coldplay jemně zmátořili. Přitom se na nazvučení rozhodně nedalo stěžovat. Jako by ožili očekáváním fanoušků, které s jejich příchodem vytrysklo do éteru celé O2 arény. Chris Martin začal po chvilce působit uvolněněji a mezi neustálými dotazy „Is everybody OK?“ se i přiznal k chybám v písni Fix You slovy: „We just fucked it up. And I can´t explain it…“ a postupně vyjmenoval zbytek kapely s dovětky, že to také neumí vysvětlit, čímž vlastně vtipně představil celou formaci. Navíc se držel staré, ale pravdivé poučky „když nechcete, aby vaši chybu někdo zkritizoval, upozorněte na ni, čímž ukážete, že o ní víte“.
Po peckách jako Violet Hill, Clocks, In My Place nebo Speed of Sound se Chris Martin pustil i do klavírních intermezz a asi největším překvapením byl brzký odchod všech aktérů z pódia. V tu chvíli ale ještě nežádali o potlesk k přídavku, za neskutečně krátkou chvíli se zjevili v horních řadách zadní části arény, kde mezi diváky zahráli akustickou The Scientist, což přece jen bylo trochu na škodu, chyběl efektní nástup bicích v polovině hitu a tím se celá píseň tak trochu rozmělnila. Při cestě zpět na pódium si však Coldplay dali na čas a v tu chvíli se naplno projevil duch obecenstva. Ve tmě se vynořila světla tisíce mobilních telefonů, které tepaly do rytmu remixu Viva La Vida. V tu chvíli mi hlavou proletělo, že je dost možné, že celá kapela nikam nepospíchá, protože sedí někde schovaná v publiku, kde o nich ví jen pár lidí, a na několik minut si užívá přesun z jedné strany barikád na druhou.
Výlet kapely se překvapivě promítl do zbytku celé show, kdy se při setmění pódia začali znejistělí diváci dívat do všech stran. S trochou nadsázky by se tak dalo konstatovat, že Coldplay využili prostor O2 arény beze zbytku. A to i co se týče pojetí scény. Několik obřích žárovek promítalo vypouklé černobílé obrazy z koncertu zadním řadám a při písni Lovers in Japan se ze stropu na diváky vysypaly dvě salvy barevných motýlů. Tím se koncert vyšvihl z „jen dobře odehraného“ na „opravdu obrovskou show s maximálním vypětím celé kapely“.
Před odchodem pak diváky ještě pohladila umanutost zpěváka Chrise Martina, který v přídavku po očekávané Yellow opět udeřil do kláves svého klavíru, aby zopakoval Fix You, s kterou nebyl v minulém podání spokojen. Kapela tak dala znovu najevo, že si nepotřebuje hrát na velké hvězdy, že si koncert užívá a chce, aby i ten poslední fanoušek odešel z O2 arény spokojen. A to se jim skutečně povedlo.
Na youtube.com se vyskytuje několik záznamů z koncertu v Praze, vybrali jsme pro vás jen ty nejzajímavější, abyste společně s námi zjistili, že velkou kapelu nedělá jen skvělá hudba, ale i úžasná show.
