Když jsem 5. října postával ve frontě před vchodovými dveřmi do útrob oxfordské Carling Academy, napadlo mě, že jsem vlastně jediný v širokém okolí, komu rostou vousy. A nebylo to tím, že by tam čekaly snad jen náctileté fanynky. Chlapcům stojícím za mnou by pivo také nenalili. Ani těm opodál. Zkrátka a dobře, představa, že v klubu budu nejstarší, mě docela děsila. Cožpak jsou Friendly Fires teenage kapela?
Ve finále jsem zjistil, že ve frontě postávala jen ta nejmladší /nejnatěšenější část fans, starší se trousili během večera. Ale i tak bych průměrný věk odhadl kolem 22 let. Vystoupení první předkapely 100 bullets back shrnul nejlépe jeden z dua, když říkal „děkujeme, že posloucháte náš rámus“. Sonický průstřel hlavy, který působil na nervovou soustavu zhruba z poloviny zaplněného prostoru, nebyla zrovna věc, kterou bych si dobrovolně zopakoval znovu. Na párty, kde už se vypilo přes míru alkoholu, by to možná fungovalo lépe. Dva chlapíci u kláves už nejsou tak cool, jak bejvávalo, a hoši si prostě musí uvědomit, že opakovaný vtip už vážně není vtipem. Navíc byla jejich produkce silně přezvučená. Druhá parta Jape už na tom byla lépe. Tito Irové totiž věděli, že méně je někdy více, a tak ubrali na kvantitě a přidali na kvalitě. Bavíme se teď o zvuku. Ale ani hudebně to nebyl takový průšvih. Občas jsem si říkal, že mi zní jako MGMT bez Bowieho. Problém však byl, že mě bavili spíš jen určitými fragmenty než celými skladbami. Dvojčlenný projekt se na koncertu přetransformoval na sólové vystoupení, neboť basák stál stejně nehybně jako syntetizátor a ostatní serepetičky. Frontman však svoji roli splnil skvěle, působil dost divně na to, abyste si řekli, že to, co dělá, myslí vážně.
V horní části Carling Academy, kde se koncert odehrával (klub má ještě dolní, větší část, kde se například nahrával klip k songu Creep od Radiohead, tehdy se klub ještě jmenoval Zodiac), bylo narváno a všech cca 300 lidí netrpělivě čekalo na svoje stars. Když přišla kapela na plac, jejich frontman měl kromě klasicky upnutých kalhot i netradiční bundičku. Ta ovšem hned po úvodní Photobooth musela dolů, hrozilo, že by se Ed Macfarlane utopil ve vlastní šťávě.
Sexy, impulzivní, ztřeštěný, nablýskaný, neodolatelný, přátelský, energický – stručná charakteristika vystoupení Eda Macfarlanea a jeho party. Na LP Friendly Fires se čekalo s notnou dávkou nadějí. Obě dvě vydaná EP obnovila zašlou slávu nablýskaných tanečních parketů, které nejsou určeny pro úplné snoby, a se singlem Paris se tomuto očekávání dostálo na maximum. V recenzích se pak objevovaly výtky typu „dočasný“ nebo „trendy“. Jistě, nelze popřít že jejich eponymní album vyšlo v době, kdy se kapely stále ještě vezly po kolejích vyjetých debutem Klaxons. S tou trvanlivostí však zásadně nesouhlasím. Jejich funky-disco-rave model baví svojí variabilitou, honosností, hitovostí, aniž by vás nutně museli navléct do kontrastně barevných triček.
Během necelé hodiny Friendly Fires prakticky jen přehráli své CD, se záměnou Lovesick za song Your Love. Trochu mě mrzí, že na programu nebyly ostatní věci z jejich EP (It’s Over Now, Bring Out Your Dead), ale na druhou stranu – při pohledu na zpěváka byla tahle stopáž tak akorát. Svým blíže nespecifickým tancem koketujícím s nekontrolovatelným epileptickým záchvatem na svoji stranu strhával veškerou pozornost. Bylo mi tak líto ostatních hudebníků, kteří odvedli parádní výkon a ukázali, že umí ovládat víc než jen své primární nástroje. Performace jejich frontmana však bylo něco, na co se šlo dívat s úsměvem i úžasem. Navíc to nebyla show na úkor hudbě.
Ed Macfarlane mi zpočátku přišel jako takový podivín, kterého na střední starší spolužáci šikanovali hlavně kvůli jeho dětskému vzhledu. Když si poprvé přišel osahat pódium, nejevil žádné stopy extravagance. Během úvodního songu kabát slušného hocha odhodil daleko od pódia a nechal svým tělem propouštět tóny písní, jež ho dostávaly do jiného světa. A tam mu bylo dobře. Mnohokrát skončil dole u lidí, jako by mu prostor vyhrazený na scéně nestačil. Publikum mu na oplátku pomáhalo se songy jako In the hospital nebo Your Love. Noel Gallagher z Oasis jednou pronesl moudro ve smyslu, že jazz je žánr, ve kterém se baví víc hudebníci než lidé pod pódiem. Dle této teorie jsou pro mě Friendly Fires jazzmani, kteří své potěšení z hraní umí na 100 % převést na lidi, co se na ně přišli podívat. Zároveň však skladby nepostrádají pro ně tak charakteristickou křehkost a lehkost. Vrchol večera byla nepochybně skladba Paris. Jeden z nejlepších songů letošního, respektive minulého roku. Love song o vysněném životě v hlavní metropoli Francie proměnil celý dav v jeden velký hrozen smyslů zbavených nadšenců. Za finálním „Every Night we will watch the stars, They will be out for us..“ se frontman položil do lidí a nechal se jimi unášet. Závěrečná Ex Lover byla stále ještě ve stínu Paris, takže už se netancovalo, ale bojovalo o přežití. Až budete mít někde možnost na tuhle partu zajít, rozhodně jděte. Sázím svoje tenisky (a že je mám opravdu rád), že nebudete zklamáni!
Napsat komentář