Hlukový mág Masami Akita, známý pod uměleckým jménem Merzbow, vydává
alba jako na běžícím pásu. Liší se postupy, barvou zvuku
i propracovaností. Jedno z jeho posledních alb Camouflage patří k těm
silnějším a živočišnějším příspěvkům jeho bohaté diskografie,
která již činí něco okolo 300 alb.
3 skladby/66:47 (Essence Music)
Camouflage vyšlo u malého vydavatelství Essence Music včetně
149 kousků speciální limitované edice, zabalených do opravdu hezkého
balení, navíc obsahující speciální DTS verzi alba. Celý digipack alba je
moc hezky vyvedený, jde o klasické dadaistické koláže – různá
zvířata, záběry města atp.
Camouflage je klasický
Merzbow, který ale pracuje se zvukem velmi rafinovaně a působí hodně
barevně.
Ano, hluk na tomto výlisku je stále brutálně nekompromisní, masivní a
naléhavý, je na něm ale znát mnohem pečlivější práce s dynamikou. Tři
skladby o průměrné délce nějakých 22 minut ani trochu nenudí a
posluchači předkládají hojnou dávku rytmů, zvuků, barev, aniž by celek
ztratil na konzistenci. V druhé skladbě s romantickým názvem Transparent
Man is Color With Blue and Pink a s délkou přes 28 minut můžeme dokonce
slyšet náznaky melodií, které občas vylétnou z hlubiny žhavého
hlukového magmatu, aby se do něj po chvíli zase vrátily. 
Toto album je skvělé meditační pole, které nabízí nekonečné
množství interpretací. To je jedna z vlastností, které na tvorbě Masamiho
Akity oceňuji nejvíce. Nic nevysvětluje, na nic si nehraje, prostě jen
předvádí tok ryzí abstrakce, kterou si musí posluchač v hlavě sám
poskládat. Merzbow je ovlivněn mimo jiné
i dadaismem a surrealismem, což se odráží v celé jeho tvorbě. Slovo Merz
vytvořil německý dadaistický malíř, básník a architekt Kurt Schwitters
jako označení pro svou vlastní uměleckou metodu. Jeho obrazy byly shlukem
smetí z ulice, plakátů, výstřižků z novin, často vyčnívaly do
prostoru, prostě bořily hranice, stejně jako to již třicet let dělá
Masami Akita. Jeho hudba je též směsí toho největšího zvukového smetí a
stejně jako Schwitters se snaží nacházet umění tam, kde by jej jinak nikdo
nehledal, snaží se bourat (a často úspěšně) naše představy o škatulce
zvané hudba.
Je pochopitelné, že mnohý posluchač jeho umění odmítne jako nesmyslný
hluk (často s tím, že to není „hudba“). Pocity z jeho produkce jsou
ryze subjektivní, někomu jsou příjemné, jiný není schopen je vstřebat.
Proč jej poslouchat? Stejně jako cokoliv pro nás nového stimuluje myšlení
a je možné vnímat díky takovým počinům svět v nových perspektivách,
které nám zůstaly doposud skryty, protože jsme neznali žádný vhodný
způsob jak je uchopit.
