Na ulici byste si ho zcela jistě nevšimli. Ušmudlané oblečení, dredy a jemně našedlá bradka Bobbyho McFerrina by se hodily spíše do filmu o newyorském podsvětí než na nejvyhlášenější pódia. Pod slupkou vagabunda hrajícího na mikrofon jako na flétnu se ale skrývá virtuoz s rozsahem čtyř oktáv, desetinásobný držitel Grammy Award a v neposlední řadě i uznávaný dirigent. Skoro každý tak věděl, že se nemusí jeho pražského koncertu worry, že po něm bude stoprocentně happy.
Kongresový sál na Vyšehradě byl podruhé nadupaný až ke stropu. Všichni s napětím čekali, jaká celá ta slibovaná show bude, a první řady si jistě kladly otázku, zda se jim investice do několikanásobně dražších lístků vyplatí a oni si budou moct na pár sekund zazpívat po boku Ferrina. Nezklamal, po několika autorských písních, kdy svým hlasem dokázal nepochopitelně obsáhnout několik nástrojů najednou se vrhnul na diváky a prokázal i své dirigentské nadání.
Do svého vystoupení navíc zapojil mladou dívku, které slíbil, že „zazpívá jen jí“, pokud ona bude na jeho hudbu tancovat. Celá rozklepaná nabídku přijala a doslova utekla z pódia, až když jí k tanci nabídl i svůj vlastní mikrofon. I přesto si troufám tvrdit, že se od celého koncertu očekávalo mnohem více improvizace a interaktivnosti. Ferrin jako by si svůj druhý koncert už tolik neužíval a jen řemeslně „vyrobil“ dobrou show. I jeho nálada byla poněkud zarážející. Na jedné straně vidíte neustále se usmívajícího dredaře, který zavtipkuje, jakmile k tomu dostane sebemenší impuls, na druhou stranu z něj čiší vědomí vlastní geniality, se kterým bez okolků umlčí nadšeně tleskající publikum, protože on sám chce dál pokračovat. Divák pak nabude trochu dojmu, že ho McFerrin vlastně ke svému koncertu až na těch pár interaktivních nápadů nepotřebuje, že si vystačí úplně sám.
Mezi hosty se na druhém koncertě McFerrina opět vyskytl chlapecký sbor Boni Pueri, který s hlavním protagonistou zazpíval nejen Ave Maria od Bacha, ale dokonce si s ním, a potažmo i se všemi diváky v sále, zajamoval. Horší už byl výstup dvojice ženských violoncellistek s názvem Tara Fuki, které celou akci pojaly hezky česky jako možnost self promotion. Své těžké písně tak odehrály sice precizně, ale nedovolily Bobbymu prakticky žádný větší zásah do své tvorby. Naopak vrcholem večera bylo představení česko-súdánské zpěvačky Ridiny Ahmedové, která na sebe vrstvila jednu vokální linku za druhou a brzy došla ke krásnému souznění s hlavním protagonistou večera.
Vidět na pódiu muzikanty, které spojuje čistá radost z hudby, je v dnešním světě už poměrně ojedinělý případ. Jejich zpěv se prolíná, doplňuje, podkresluje a vám jde mráz po zádech, protože tušíte, že to je ta nejsdělnější a nejemotivnější komunikace, jaká kdy může mezi dvěma lidmi vzniknout. A především tento aspekt udělal z koncertu Bobbyho McFerrina něco víc. Něco, na co si vzpomenete s úsměvem vždy, když si ve velkoměstském shonu jen tak zanotujete nebo zapískáte.
McFerrinovy show obrazem
{youtube}LtXrKo8Btfc{/youtube}
{youtube}1qOQHB_V2g0{/youtube}
{youtube}iimMKWF7SK0{/youtube}
