Mladá fotografka Zuzana Průchová studuje od roku 2011 Univerzitu Hradec
Králové – obor speciální pedagogika pro osoby s poruchou komunikace a od
roku 2012 Fotografickou konzervatoř. Léta studovala na ZUŠ Na Střezině
v Hradci Králové výtvarný obor a následně digitální fotografii. Kromě
studia na vysoké škole pracuje jako lektorka fotografie pro Kroužky ČR
východ.
1. Kdy jsi držela v ruce fotoaparát poprvé a kdy jsi začala
tušit, že fotografie bude jednou z důležitých součástí tvého
života?
Je možné, že jsem jako malá po bytě nacházela fotoaparáty častěji
než hračky. Mám dojem, že se na jedné z nejstarších fotografií mé
osoby dožaduji dědovy Flexarety, natažená ruka a šibalský výraz
vypovídá o dané skutečnosti dost jasně. To, že fotografie budou jednou
z důležitých součástí v mém životě, jsem se dozvěděla hned, jak
jsem zjistila, že musím milionkrát pózovat na všech oslavách, výletech,
svatbách, ale i při činnostech typu „malá Zuzanka kreslí“, „Zuzanka
a pes“, „Zuzanka a pes 2“, „Zuzanka a její svačinka“, „Zuzanka a
fialové dupačky“, zkrátka Zuzanka na 1000 a 1 způsob a stále dokola.
Zhruba ve dvanácti letech se to stalo. Z nabručené modelky se postupně
stávala zvědavá fotografka. Konečně. A momentálně se nechápu. Proč
mám na svém fotografickém kontě tolik autoportrétů, proboha?
2. Proč právě fotografie?
Protože prostě FOTOGRAFIE. To slovo, ta činnost, to umění, ta věda, to
světlo, ta technika. Kouzlo a magie. Čáry a poezie. Miluju spojení umění a
vědy. Miluju všechny protiklady. Fotografie může být reálná
i abstraktní, může nést sdělení nebo jen radost. Můžete vyfotografovat
bílý papír a říct, že je to fotografie, můžete zkazit film, vyvolat ho
na fotografický papír. Klidně ho pak rozpulte a řekněte: „To je
fotografie!“ Fotografie je ve své podstatě strašně skromná a intimní
záležitost. A jak já říkám, nikdy vás neopustí. Jednou ji necháte
kouzlit ve své hlavě a fotoaparátu a už vás nepustí. Škoda toho, kdo se
bojí takových závazků.
3. Kde a z čeho čerpáš inspiraci ke své tvorbě?
Moje hlava je chvílemi časovaná bomba na fantazie a nápady. Přijde mi to
jako situace ze sci-fi filmu. Jdu po ulici, vstřebávám okolní vjemy, jedu
autobusem a mapuji vzhled a chování lidí, přes které se snažím odhalit
jejich osobnost. Takové to: „interpretace osobnosti snadno a rychle“. Jsem
ve vaně a přemýšlím o vývojce. Usínám a nemůžu, jelikož mám
v hlavě mraky obrazů. Nejlepší inspirace je však vždycky vesmír. Co
rozsáhlejšího existuje, že? Ve vesmíru se dá nalézt leccos, a když to
tam není, musíte si to tam domyslet. A myšlení lidí je vlastně určité
vědomí vesmíru. Vidíte, vesmír je všechno! Důležité upozornění:
všude hledám zlatý řez. Věřte nebo ne, usnadní vám to řadu situací.
Například v případě projevu před publikem – imaginárně je
rozřezejte zlatým řezem a hned vám bude líp!
4. Jak probíhá fotografování s tebou a co můžeš
nabídnout?
Je to podobné jako s olivou. Buď ji miluješ, nebo nenávidíš. A já si
za svou ranou existenci všimla, že v lidech vyvolávám podobné pocity. Jen
je to spíš o tom, že mě buď chápou, nebo ne. Názor si už vlastně
můžete dělat během čtení tohoto rozhovoru. Doufám, že máte rádi olivy!
Jinak jsem v celku normální člověk bohém-materialista. Nabídnout můžu
fotografie. V budoucnu i snad logopedickou terapii. A jsem prý dobrý
posluchač, takže jestli máte problém, svěřte se mi. S chápavým výrazem
a fotoaparátem v ruce si s vámi popovídám. Zajímá mě fototerapie. Vliv
fotografie (samotné nebo procesu) na člověka je dle mého názoru budoucnost
umění fotografie.
5. Když fotografuješ portréty, akty, stalo se ti někdy, že
tvůj model splnil svůj úkol dokonce nad tvé očekávání?
Lidé mě překvapují stále. Nikdy nemůžete předem vědět, jaké bude
konkrétní fotografování, i když dotyčného znáte spoustu let. Záleží
na objektivních i subjektivních činitelích. Nálada, počasí, bio
zátěž, písnička v rádiu, co máte na sobě, úplněk, ekonomická krize
ve světě, kolik pozitivně a negativně naladěných prodavaček v ten den
potkáte, váš oběd, případně hlad, kolik lidí jste vytočili za den, koho
jste potkali, situace na Korejském poloostrově, jestli chodíte pěšky nebo
jezdíte MHD, samozřejmě kolik rumu s colou nebo bez coly máte v sobě a
tak dále. A když už jsme u toho rumu, nedávno jsem fotografovala projekt
„8 tváří panáků“, kde jsem zjišťovala vliv alkoholu na mimiku
člověka. Toho se modelové zhostili daleko nad mé očekávání.
6. S kým a kde se ti nejlépe fotografuje a proč?
S lidmi, kteří nejsou zahořklí životem a mají smysl pro humor a
umění. Skvělý pocit mám z nedávného fotoprojektu s kamarádkou –
fotografkou Janou Habalovou a skupinou Dlouhej Tah. Hodin strávených v zimě
na kopci s tak šarmantními mladými pány a nejbližší kamarádkou není
nikdy dost. Jinak mě baví fotografovat vlastně kohokoliv a kdekoliv. To je
takový fotografický stereotyp. Z tvůrčího hlediska nepohrdnu ničím
a nikým.
7. Máš nějaký svůj vzor – fotografa/fotografku, popřípadě
jiného umělce, kterým se inspiruješ anebo s kterým se přímo
ztotožňuješ?
Těch je. Asi bych musela opsat dějiny umění, abych vystihla svůj náhled
na tuto problematiku vzoru. Mám ráda široký, opravdu široký kontext.
Zajímá mě syrové a velice užité umění maleb v pravěkých jeskyních.
Miluji antiku a její kalokagathie jako vzor dokonalého člověka.
Přepychovost a přeplácanost baroka, chlad gotiky. Renesanční intelekt.
Mytologii Aztéků a Mayů. Lyriku, mlhavost a barvy impresionismu. Kýč
pop-artu. K tomu všechnu dekadenci umění. Nesmyslnost a sarkasmus dadaismu a
surrealismu. Za muže bych si pravděpodobně vzala Leonarda da Vinciho, kdyby
ještě žil. Uctívám tvorbu Van Gogha (i období bez ucha). Jsem platonicky
zamilovaná do facebookové stránky Ben Zank Photography. A na závěr
myšlenkový trysk jmen umělců, mé fotografické inspirace: Man Ray, Miss
Aniela, Laurent Chehere, Eugenio Recuenco, Josef Sudek, Rune Guneriussen,
Ladislav Kamarád, Vivienne Mok, Vítězslav Krejčí, Neil Krug, David
LaChapelle, František Drtikol, Jan Šibík. A vždy byl největší reálný
vzor můj děda, fotograf Rudolf Hartmann.
8. Co je tvému srdci nejblíž a proč – fotografování lidí,
přírody, architektury, reportáže…?
Lidi. Jednoznačně. Ať je příroda sebedokonalejší a architektura
sebesložitější, lidé jsou nekončící příběh a tak to zůstane. Nemám
nic proti fotografování pestíků a tyčinek květin a fotografickým studiím
kamene, já budu však vždy na straně lidí. Možná kvůli mému zájmu
o psychologii, antropologii, možná jednoduše kvůli tomu, že jsem taky
člověk. Baví mě sociologický, psychologický a filozofický aspekt ve
fotografii. V mé tvorbě je, myslím si, hodně vidět můj zájem
o člověka. Ale samotnou přírodu samozřejmě obdivuji a je součástí mé
inspirace.
9. Máš nějaké životní motto?
Protiklad jako princip. Ať chcete nebo ne, v životě je důležitý
neustále se opakující protiklad.
10. Co bys chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?
Já se jim snažím vzkázat všechny tyto myšlenky. A poslední, co bych
dodala: Nechť vás provází síla v celém vašem životě a při čtení
mých odpovědí v tomto článku.
facebooková stránka Zuzana Průchová Photography pruchova.zuzana@gmail.com
Napsat komentář