O uměleckém snažení olomoucké skupiny Ananas psala Nekultura před
nedávnem (1. května 2010). Po akci, o které jsme informovali, udělala naše
redaktorka se dvěma aktivisty rozhovor: co je smyslem jejich tvorby? Jak na ni
kolemjdoucí reagují? Jaké jsou jejich další plány? Snad následující
rozhovor vyvolá diskuzi nad otázkou umělecké hodnoty podobných
aktivit…
Na úvod bych vás poprosila, abyste se pár slovy
představili.
Libor: Jsme poměrně nově vzniklá umělecká skupina
Ananas neboli „A na nás!“ (oba dva při tom slavnostně zdvihají svá
piva a přiťukávají si). Fungujeme zhruba čtyři měsíce. Jsme dva, víc
nás není. Ale to už vlastně na skupinu stačí, že…
Pavel: Máme nějaké „půlčleny“, takže uvidíme, jak
se to s nimi vyvrbí.
Libor: Jde o lidi se stejnými tendencemi a smýšlením,
jako máme my, kteří se ale zatím do našich akcí aktivně nezapojili.
Určitě se však nebráníme dalším příchozím.
Co vás dva vlastně svedlo dohromady? Jaká je náplň a cíl vaší
společné tvorby?
Libor: Vlastně nás svedl dohromady alkohol (smích).
Snažíme se o to, abychom nedělali žádné líbivé umění. Především
nám jde o myšlenku a částečně i o provokaci. Jde vlastně
o nabourání se lidem do života, aby si uvědomili svou vlastní realitu –
kde, proč a jak ji žijí. Jestli vlastně vůbec žijí. A my se je na to
snažíme různými způsoby upozornit. Buďto děláme různé instalace,
objekty nebo akční umění, které u nás v současné době převládá.
První takovou naší akcí byla vězeňská koule na noze, kterou měl Pavel
přivázanou na noze celý den a všude možně s ní po Olomouci chodil.
Pavel: Lákalo mě totiž vyzkoušet si, jaké to je
vláčet několik hodin vězeňskou kouli na noze. Zkoumal jsem při tom své
vnitřní pocity, šlo o jakési bádání nad sebou samým. Lidi projevili
zvědavost a ptali se, proč mám na noze onu kouli. Na to jsem všem
odpovídal, že jsem se s ní už narodil. Přivedl mě k tomu můj názor,
že někteří lidé se už s koulí na noze narodí. Zajímavé bylo, že jsem
její tíhu na noze cítil i po tom, co jsem ji sundal. Což mě dovedlo
k myšlence, zda nevláčím nějakou imaginární kouli pořád… Nebo jsem
například dostal od Libora koupací čepici, tak jsem v ní v zimě chodil
po náměstí. Předváděl jsem hip-hopera. Takže jsem se podle toho oblékl a
chodil jsem takovým tím jejich houpavým krokem. V tomto případě jsem
chtěl provokovat, jelikož mi styl této subkultury přijde občas směšný,
obzvláště pokud je přehnaný. Chtěl jsem na to touto formou narážky
upozornit.
Mám to chápat tak, že vaše akční umění jsou vlastně takové
menší spontánní akce?
Pavel: Tak si myslím že i většina akčního umění
vzniká. Prostě tě něco napadne a jdeš to udělat. A pokud k tomu máš ty
prostředky, tak jdeš hned.
Jak jinak se ještě snažíte přimět lidi zamyslet se nad jejich
životem?
Pavel i Libor: Měli jsme teď naplánovanou akci, že
bychom prodávali „wind chicken“ před McDonaldem. Vlastně jak máš to
písmeno „M“ v jejich znaku, tak by se akorát otočilo vzhůru nohama na
písmeno W. Ten pojem „wind chicken“ neboli „vzdušné kuře“ nás
napadl, protože to jejich jídlo totiž není ani jídlo. Když se toho
člověk nají, hned to protráví. Získá spoustu kalorií, ale po chvíli má
zase hlad, protože to nemá žádné živiny. Tato akce a jí podobné jsou
vlastně našimi narážkami na konzum a nenasytné spotřebitele.
A jaké jsou reakce lidí na vaši tvorbu? Bavíte se třeba po
akci, jestli měla nějaký účinek?
Libor: Někdo se směje. Někdo se ptá, o co vlastně jde.
Někdo si nás fotí a někdo kroutí hlavou. Někdo nám to nakonec zatrhne
(příchozí policisté). Při naší poslední akci (osudu v podobě obří
role papíru a obyčejného člověka) byli ti lidé jenom diváci. Do budoucna
bych je chtěl do jednotlivých akcí více zapojit, aby byli součástí
daného projektu.
Myslíte si, že byla vaše „osudová akce“ lidmi dobře
pochopena?
Libor: Třeba pan galerista v galerii Caesar, kudy jsme
taky prošli, z toho byl nadšený. On prostě věděl, že jde o akční
umění. Možná neuhodl přesně naši hlavní myšlenku, jelikož byla docela
zaobalená, ale tušil, na co jsme touto akcí chtěli upozornit. Chápu, že
páni policisté to zase pro změnu absolutně nepochopili.
Mohli byste tedy blíže vysvětlit umělecký záměr
této akce?
Libor: Šlo o to, že osud vytvářel jakousi cestu, po
které ten člověk šel. Kdy to je vlastně další narážka na to, jak si
člověk jde svou cestičkou a neohlíží se doprava, neohlíží se doleva.
Dokud lidi něco nepotká, něco jim nezkříží tu cestu, tak se spolu prostě
ani nebaví, nenavazují žádné kontakty. Bohužel nás v polovině stopli
policajti, což je škoda, protože jsem na konci chtěl poděkovat osudu, že
jsem si mohl v klidu projít ten svůj nudný život, kdy jsem si vlastně nic
neužil. Šel jsem jako každý jiný občan svou vlastní cestičkou, akorát
jsem to dal najevo trochu jiným způsobem (smích).
Pavel: Smutné je, že na všechno prostě potřebuješ
razítko, abys to mohl uskutečnit. Prý že žijeme v demokracii. V příliš
byrokratické demokracii na můj vkus.
Prozradíte na závěr nějaké plány do budoucna?
Libor i Pavel: Máme v plánu instalaci starých televizí
v elektru, výstavu „Ananas a přátelé“ v olomoucké Ponorce, kde bude
hlavně recyklované umění – různé instalace a objekty. Jsme pozváni do
Divadla hudby, kam bylo pozváno hned několik umělců. Půjde o jakousi
interakci mezi nimi, kdy bude každý mít určitou, krátkou a přesně
stanovenou dobu, během níž bude vyprávět o svých připravených
obrázcích. Jde spíš o to, co se tam bude dít, když se ti lidi budou muset
tak rychle střídat a nebudou často moci dokončit své myšlenky. Měla by
tam zkrátka vzniknout nějaká zajímavá interakce.
Ještě něco, co byste chtěli dodat?
A na nás!
Napsat komentář