V Galerii Dolmen v tyto dny probíhají dvě výstavy: přední místnost
patří loňským laureátům ceny Jung Art, malířům Břetislavu Malému a
Vojtovi Horálkovi. V zadní místnosti můžete obdivovat litografiie a kresby
významného českého malíře a umělce, profesora Jiřího Načeradského.
Umělecký prostor Galerie Dolmen se slibně rozvíjí; po jeho původu, náplni
a motivaci jsme se ptali dělníka celého nápadu, uměleckého šéfa
Petra Macha.
Čím v poslední době žijete, co vám dává náboj?
Žiju prací a zoufale vyhlížím jaro. Chuť do práce mi dodávají
pochvalné ohlasy na právě proběhlou výstavu malíře Patrika Hábla a námi
vydanou monografii mapující autorovo dílo.
To asi není první monografie, kterou jste pod hlavičkou Dolmenu
vydali…
Jedná se o naši šestou monografii a patnáctou publikaci celkem.
I v dnešní počítačové době považujeme za přínosné mapovat dílo
umělců tradiční formou tištěných monografií a katalogů. Výstava se
svěsí a díla rozvezou majitelům, ale publikace zůstává.
Vaše primární poslání je ale asi jinde…
Dělám holku pro všechno v teritoriu Praha. Zajišťuji výstavní program
galerie, jednání s umělci a shánění děl do našich aukcí. Kolegyně
Bára Ševčíková má na starost provoz galerie, k čemuž využívá pomoci
několika brigádníků.
Jak dlouho teritorium Praha obhospodařujete?
Pouze rok. V prosinci 2008 jsem líčil majiteli Galerie Dolmen práce na
rozjezdu vlastní galerie a on navrhl, abychom spojili síly. O měsíc
později jsme již řešili novou koncepci a směřování galerie.
Můžete nám přiblížit, jak vypadá Váš pracovní
den?
Zpravidla hodně práce a málo srandy. Posnídám při vyřizování mailů,
poté následují pracovní schůzky s galeristy nebo umělci, do toho pořád
zvoní mobil, k večeru zpravidla povinná účast na nějaké vernisáži a
večer u počítače pořešit maily, zapracovat na chystaných publikacích a
od počítače únavou odpadnout do pelechu. Nutno ale přiznat, že mě ten
každodenní shon baví, protože se živím vlastním hobby a nuda mi rozhodně
nehrozí.
Máte taky čas odpočívat? Chodit na výstavy, za kulturou? Nebo se
kulturně zcela vyčerpáte okruhem své práce?
Výstav zhlédnu spoustu, ale to souvisí s mou prací. Koncerty, divadelní
představení atd. jsou mi relaxací a zpestřením všedních dnů, ale moc
jich opravdu nestihnu. Snad v létě, to bývá volněji.
Proč Dolmen? Máte nějak vyvinutý vztah ke keltské
kultuře?
Název galerie zvolil Gabriel Slanicay před dvanácti lety. Vím o jeho
vztahu k umění, vínu a ženám, ale o keltské kultuře jsem ho mluvit
nikdy neslyšel.
Znamená to, že idea vaší galerie trvá již dvanáct let? Jak to
celé začalo?
Živě si vzpomínám na setkání s majitelem malé internetové Galerie
Dolmen koncem devadesátých let, kdy jsme oba byli odrostlí pubescenti plní
ideálů, kteří byli až maniakálně zamilovaní do výtvarného umění.
Aktivity Dolmenu jsem poté sledoval pouze zpovzdálí a až v roce
2008 zaregistroval zvýšení aktivity této galerie a otevření pobočky
v Praze, dokonce v zajímavých prostorách na Kampě. To mne po letech
přimělo kontaktovat majitele galerie a ukázalo se, že ani jednoho z nás
vášeň pro umění neopustila, máme podobné názory a stejnou touhu
vystavovat současné umění. Snad nám to nadšení ještě nějaký čas
vydrží. Ale Vy jste se ptala na zrod galerie. To by Vám ovšem musel
vylíčit Gabriel Slanicay, já to znám pouze zprostředkovaně a
nepřísluší mi vyprávět, co jsem sám nezažil. Nicméně těch dvanáct
let existence mohu potvrdit.
Jak jste se dostali k úžasným prostorám galerie? Vznikla galerie
jako spontánní výhonek umělecké scény, na které se
pohybujete?
Prostory galerie na Kampě nenaplňovaly naše ambice pořádat velké
autorské výstavy, proto jsme hledali náhradní působiště. Když nám
malíř Dominik Mareš nabídl prostory svého ateliéru o rozloze 800 metrů
čtverečných v samém centru Prahy, tak jsme neváhali a příležitost
využili.
Na koho je galerie zaměřena? Co je jejím primárním
posláním?
Naprosto sobecky vystavujeme pouze díla umělců, jejichž tvorba nás
oslovuje a věříme jí. Módním trendům i mediální slávě různých
„taky umělců“ se snažíme nepodléhat. Umělce, jejichž tvorba nám
přijde povrchní nebo podbízivá, zdvořile odmítáme. My se chceme
výstavami bavit a obohacovat život sobě i lidem, kteří v umění hledají
podobné hodnoty jako my.
Z čeho pochází toto vaše „sebevědomí“? Nebo jinak: jaké
jsou hodnoty, o nichž se zmiňujete?
Po třinácti letech setkávání se s umělci funguje řada přátelských
vazeb a oboustranná důvěra. Když jsme plánovali otevření nové galerie
v Opatovické ulici skupinovou výstavou, tak všichni oslovení umělci
včetně těch nejslavnějších jako Jitka Válová, Jiří Načeradský,
Michael Rittstein, Vladimír Novák, František Hodonský atd. potvrdili
účast, aniž by prostory galerie předtím viděli. Letité osobní vazby a
vzniklá přátelství jsou základem naší pozice na výtvarné scéně.
Hodnotami myslím tvorbu z prožitku, osobitou výpověď umělce,
seberealizaci z vnitřní potřeby a nikoli výrobu artefaktů za účelem
prodeje a vydělávání peněz. Jako příklad poctivého přístupu k tvorbě
mohu uvést autory Adrienu Šimotovou, Jitku Válovou, z mladších
Josefa Bolfa.
Jakým způsobem se šíříte do povědomí svých
diváků?
Občas zaregistrujeme zmínku o naší galerii v rozhlase nebo v tisku,
ale tradičně nejlépe funguje „šuškanda“. Věříme tomu, že kvalitní
výstavní program si své publikum najde a solidní návštěvnost nás v tom
jen utvrzuje.
Co chystáte do budoucna?
Divácky nejatraktivnější jistě bude dubnová výstava asi třiceti
velkoformátových grafických prací Victora Vasarelyho. Po úspěšném
představení současné malířské tvorby Jiřího Načeradského
v pražském Mánesu u nás od 12. března představujeme současnou
grafickou tvorbu tohoto klasika. Tyto výstavy všeobecně uznávaných umělců
doplníme výstavami mladých tvůrců. Od začátku března běží výstava
vítězů naší soutěže pro mladé umělce Jung Art a na duben chystáme
autorskou výstavu asi padesáti obrazů Jana Spěváčka, úspěšného
absolventa ateliéru Jiřího Načeradského. Taky intenzivně pracujeme na
monografiích Františka Hodonského a Ivana Komárka. Knihu o díle Ivana
Komárka pokřtí již 7. dubna Jan Kraus na vernisáži výstavy v Mánesu,
tak máme napilno a rozhodně nezahálíme.
Díky za rozhovor.
Napsat komentář