„Do Prahy jsem přijela z Varšavy. Přivedla mě sem láska,“
říká Mirela Zukal, majitelka galerie U Zlatého kohouta. Sedíme spolu nad
hrníčky kávy a já obdivuji malby a objekty v malé „přijímací“
místnosti v úrovni země. Hlavní část galerie se totiž rozkládá dole ve
sklepení. Mirela Zukal působí vstřícně a její čeština je okořeněná
polským přízvukem.
Jak dlouho už tato galerie funguje?
Otevírala jsem ji v roce 1999, předtím jsem dva roky pracovala na její
rekonstrukci. Prostory tu byly zdevastované. A právě rekonstrukce prostoru
mě baví a láká. Mám ráda staré věci, staré budovy. První zápis
o tomto baráku je z roku 1405.
S prací galeristky jste tedy začala až tady
v Praze?
Předtím jsem také pořádala výstavy, ale to bylo pro různé nadace.
Teď mám pronajatý tento galerijní prostor, v kterém se zaměřuji na to,
co je mi blízké. Tedy hlavně dávat prostor mladým začínajícím
umělcům, a také umělcům mimopražským.
Tím se dostáváme k otázce, jaký je koncept galerie U Zlatého
kohouta? V čem je jiná než ostatní galerie kolem?
Víte, po revoluci 1989 se všechno změnilo. Střední vrstva Pražanů
přestala vlastně chodit do centra Prahy. Já jsem chtěla, aby se sem lidi
zase vrátili. Lidi se odcizili a tady se zase najdou. Já nemám vysoké
nájmy, takže nabízím prostor právě pro začínající umělce, kteří
třeba nemají kde jinde vystavovat. Nedělám tolik výstavy známých
akademiků. Když mě tvorba zaujme, může to být třeba výstava
neškoleného výtvarníka.
Podle čeho si vybíráte mezi uchazeči?
Prostě že se mi to líbí nebo vidím talent. Taky se setkávám s tím,
že začínající umělci jsou nesmělí, potřebují popostrčit a já jim
k tomu prvnímu kroku pomůžu. Nejsem vystudovaná ve výtvarném oboru, mám
vystudovanou psychologii. Takže se snažím lidi poznat, odhadnout, popostrčit
je. Někdy přijde člověk, který ještě nemá svoji cestu nebo není
vykreslený, tak mu doporučím nějakou výstavu, aby poznal ostatní umělce,
měl srovnání.
Jaká díla vystavujete? Jsou to asi hlavně malby…
Ano, ale snažím se, aby to nebylo jednotvárné. Takže tu jsou i sochy,
objekty. Vystavují tu i umělecké školy, keramické kroužky, nebo různá
občanská sdružní. Každý rok pořádáme například výstavu romského
umění, protože spolupracuji s Olgou Fečovou, vystavují tu umělecké
školy, a taky každoročně pořádáme výstavu lidového umění. Paní,
kterým je kolem sedmdesáti let, tu vystavují paličkované krajky.
To je tedy široký záběr…
Nuda není dobrá. Proto mám ráda, když se jednotlivé výstavy mění.
Jednou je něco pro starší lidi, podruhé zase pro mladé.
A jaké umění máte ráda vy osobně?
Já obdivuji každého, kdo něco umí. Hand-made věci. A v Čechách jsou
lidé opravdu zruční. Jak se říká, že „co Čech, to muzikant“, tak to
by se dalo upravit na „co Čech, to umělec“. Já šikovnost v tomto směru
obdivuju. Jinak mám ráda hlavně surrealizmus, spíš ale Bosche než Daliho.
Taky krajiny, holandskou tvorbu. Moderní umění u mě není na
prvním místě.
Je zájem o vystavovaná díla ze strany kupujících?
Dřív bylo „Dílo“, tam vystavovali umělci a návštěvník věděl,
že tyto díla mají hodnotu. Tam jste mohla přijít a říct: líbí se mi to
a to. A věděla jste, že toto dílo už prošlo výběrem, že má hodnotu.
Dneska se ale lidi, co kupují umění, nezajímají o něco nového.
Kupující přijdou a ptají se mě na pár jmen: Kulhánek, Zoubek apod.
Nakupující vědí, že to už jsou staří pánové, tak chtějí honem
ještě něco od nich získat. Ti, kdo kupují umění, nepodporují mladé či
neznámé umělce, bojí se do nich investovat.
A vy mladé umělce podporujete?
Tak samozřejmě, že tu vystavují i známá jména nebo lidé známí ze
showbusinessu. Na takové akce ale neděláme pozvánky, nechceme moc pozornosti
bulváru. Ale jinak dáváme prostor právě začínajícím umělcům. Nájem
sice není levný, ale lze se nějak domluvit. Třeba pronajmout si jen jednu
výstavní místnost nebo zaplnit dvoutýdenní mezeru mezi dvěma výstavami.
To víte, kdybych nemusela platit nájem a chod galerie, dělala bych to třeba
i zadarmo…
Informace o Galerii U Zlatého kohouta: www.guzk.cz
