Umělecký mág Petr Nikl hravě proplouvá
nestálými vodami mnoha oborů. Brilantně se dokáže uplatnit ve výtvarné,
divadelní, literární, hudební i filmové oblasti. Vystavuje obrazy,
vystupuje v podivných performancích plných lasičkovitých zvířat,
zpívá, hraje na mandolínu, píše a ilustruje knihy a neúnavně vymýšlí a
instaluje většinou několik výstav najednou.
V poslední době nejvíce lidí upoutaly Niklovy koncepce interaktivních
expozic (Hnízda her, Zahrada fantazie a hudby, Orbis pictus, Leporelohra,
Labyrint světla), které podněcují fantazii návštěvníků a vyzývají je
k samostatnému kreativnímu poznávání vystavených exponátů.
Mohlo by se zdát, že si Petr Nikl vyzkoušel téměř každý umělecký
obor. Autor ale mou domněnku vyvrátil: „Nedělám všechno. V podstatě
dělám jenom jedno, ale to jedno zkouším různými formami. V mnohem horší
situaci se ocitá třeba ilustrátor, který celý život jen ilustruje a aby se
uživil, musí brát všechny zakázky. Chvíli ilustruje poezii, pak najednou
hop do historie a po ní do sci-fi. Takový umělec se musí umět přeladit.
Já to vůbec neumím a naštěstí umět nemusím. Základní obsah mých
prací zůstává stále stejný. Každý výrazový prostředek sice má jiný
jazyk a já si to mezi nimi musím přetlumočit, ale vše, co dělám,
představuje různou formu téhož.“
Hovořila jsem s Petrem Niklem v opavské kavárně Evžen poté, co zde
předvedl nevšední performanci zařazenou do programu multižánrového
festivalu Bezručova Opava. Do Opavy zavítal již poněkolikáté. Před
dvaceti lety měl v tomto „Bezručově bílém městě“ jednu z prvních
výstav obrazů mimo Prahu.
Téma letošního ročníku festivalu
Bezručova Opava zní „Mezi námi zvířaty“. Čím vás lákají zvířecí
motivy, které se hojně objevují ve Vašich autorských knihách?
Zvířecí motivy jsou výtvarně vděčné a dobře se s nimi pracuje.
Můžu kreslit všechny možné druhy zvířat, vymýšlet si vlastní nebo
nakreslit setkání takových druhů, které by se ve skutečnosti nikdy
nesešly. Je to takový zvěřinec, živočichopis. Ale občas mám pocit, že
už mám přezvířatováno.
Další autorská kniha tedy o zvířatech nebude?
V ediční řadě nakladatelství Meander dosud vycházely texty, které
jsem psal od 80. let. Nyní jsem je dopracoval a seřadil do celků, ve
kterých se často opakovala zvířecí tematika. Ale moje nová kniha
Blázníček už se jí nedrží. Vypráví o podivínech a najdete v ní
texty podobné limerikům Edwarda Leara.
Kromě tvorby nové knihy jste stihl premiérově uvést dvě
výstavy…
V liberecké Krajské vědecké knihovně se poprvé prezentovala výstava
interaktivních objektů od sedmi autorů – Leporelohra a týkala se práce
s papírem a se záznamy, ať už textovými nebo kresebnými. Lidé
přidávali své texty k záznamům předchozích návštěvníků nebo
rozkreslovali obrazce, které načrtl někdo jiný. V Ekotechnickém muzeu
v Praze jsme v létě měli výstavu Labyrint světla, která díky
exponátům od dvaceti autorů umožňovala návštěvníkům zapojit se do
zvláštních optických her. Tato výstava v červenci skončila a teď
čeká, kde by mohla být umístěná dál. Najít vhodné místo není
jednoduché, protože tato expozice vyžaduje prostor, který lze zatemnit.
Vaše starší výstava – Orbis pictus – je v tomto ohledu
patrně praktičtější…
Ano, od roku 2006, kdy byla uvedena
v Paříži, Orbis pictus pořád putuje a snadno se přizpůsobuje novým
místům. Každý prostor vyžaduje jinou konstelaci objektů. Nemůže se
znásilnit, ale musí se akceptovat a ctít. Pro mě představuje hlavní
nástroj, tělo, do kterého jsou umístěny jednotlivé orgány. Někdy se
některé exponáty nepoužijí, jiné naopak přibudou. Výstava se vyvíjí
jako nějaká biologická soustava, něco odumře, něco doroste.
Nepozorujete na vystavených objektech nějaké
opotřebení?
Považuji za neuvěřitelné, že Orbis pictus přežila nápor
návštěvníků a nebyla zdevastovaná. Překvapuje mě, že objektů, které
dosloužily, není mnoho. Buď se opraví, nebo jsou nahrazeny jinými.
Nejsnáze přežívají dřevěné nebo kovové objekty. Pomalu se ohlazují a
zakulacují a je úžasné, když na nich člověk přímo vidí a cítí ty
statisíce doteků.
Expozice Orbis pictus se od „klasických“ výstav liší. Nejen,
že se návštěvníci mohou exponátů dotknout, ale jsou k tomu přímo
vyzváni. Rozličné opticko-akustické nástroje a předměty se pokoušejí
rozezvučit a uvést do chodu děti i dospělí. Udržují si starší
návštěvníci zdrženlivý odstup, nebo se ihned zapojují do hry
jako děti?
Chovají se úplně stejně. Děti cítí, že se v té chvíli stávají
rovnocennými partnery ve hře jako dospělí, že se všichni ocitli na stejné
úrovni. Orbis pictus obnažuje spontánnost, chuť vejít v kontakt,
v komunikaci. Na tuto výstavu chodí nejrůznější typy lidí a téměř
všichni se do hry zapojují, málokdo zůstane stranou. Je to takový
sociologický průzkum, který zkoumá, co s člověkem udělá, když dostane
možnost odhodit bariéry. Ověřuji si, že spontánnost v sobě mají
všichni, jen ji někdy potlačují. Jakmile se návštěvníci odhodlají,
vplují do euforie, hrají si bez zábran a odcházejí celí rozzáření jako
po koupeli nebo masáži.
Proč se davy návštěvníků, které
navštívily výstavu Orbis pictus, nehrnou také do klasických galerií na
„normální“ výstavy?
U nás bohužel mnozí lidé stále vnímají galerie se současným
uměním jako jakési výstřední chrámy důstojnosti, určené jen komusi
poučenému, zasvěcenému. Příčinou je samozřejmě naše totalitní perioda
vývoje. Západní galerie jsou mnohem živější než u nás, děti
i dospělí tam mnohdy mají v ruce skicáky, zkouší si kreslit, diskutují.
Umění je více integrováno do života. Je široce chápáno jako pozitivní
zdroj otázek a zamyšlení. Lidé k němu mají jiný vztah a nepohlíží na
umělce jako na podivíny, kteří si malují pro sebe a pro pár historiků,
snobů či sběratelů.
Čím to je, že máme z galerií „posvátnou
hrůzu“?
Kvůli režimu jsme si zvykli nebýt otevření, zabetonovat se vlastními
předsudky a bránit se tomu, že se děje něco nového. Lidé si závidí a
něco výlučného hned považují za špatné. Proto mě baví vymýšlet
výstavy, které lidi uvolňují a podněcují jejich fantazii. Přírodovědná
a technická muzea mají interaktivní sekce, kde si návštěvníci sami najdou
úhel pohledu, musí zatočit se součástkou, zapojit myšlení, angažovat se,
objevovat. Přenesl jsem tuto instrumentálnost technických objektů na ty
umělecké. Když lidé přijmou interaktivní exponáty jako šanci se něco
dozvědět, nikoli jen z odstupu obdivovat, možná budou potom otevřeněji
přijímat i klasické formy umění.
Napsat komentář