Královéhradecká fotografka Martina Kopecká Jurčeková se k fotografii
dostala postupem času. V roce 2002 začala studovat speciální pedagogiku na
Univerzitě Hradec Králové a studium tohoto oboru zakončila v roce 2008 na
Masarykově univerzitě v Brně. Roku 2006 však nastoupila do Ateliéru
grafického designu a multimédií Fakulty informatiky brněnské univerzity
u MgA. Jiřího Víška. Po studiích nastoupila jako fotografka do Fakultní
nemocnice v Hradci Králové, kde setrvala do roku 2012. Nyní probíhá
v královéhradecké galerii AMB výstava s názvem Reflexe 21, Stejně
stejní, na které Martina vystavuje spolu s dalšími dvěma autorkami.
Výstava potrvá do 10. května.
1. Co a kdy bylo tím prvním impulsem, který vás přivedl
k fotografii?
Impulsem byla vnitřní fascinace fotografy, kteří dokážou stisknutím
spouště v rozhodující okamžik zachytit krásu světa, která je kolem
nás. Když jsem začala fotografovat, zjistila jsem, že není vůbec
jednoduché přenést do snímku atmosféru, kterou prožíváte. O to větší
výzvou pro mě tento přenos byl a stále je. První opravdové setkání
s fotografií, zrcadlovkou, s pojmy čas, clona, závěrka atd. proběhlo až
na vysoké škole v Brně v roce 2006. Brno mi umožnilo také inspirativní
setkávání se zajímavými osobnostmi z fotografické branže, která mě
posunovala zase o nějaký ten krůček vpřed.
2. Ovlivňovalo vás výtvarné umění již
v dětství?
Minimálně. Výtvarným uměním jsem začala žít až v dospělosti. Sama
jsem si k němu našla cestu. V dětství jsem se věnovala hudbě. Na
gymnáziu jsem dokonce volila hudební výchovu před výtvarnou. Sklony
k výtvarnému umění a fascinaci fotografií jsem v sobě pozorovala, ale
až při studiích v Brně jsem našla čas a hlavně sama v sobě motivaci
k realizaci vnitřní potřeby věnovat se fotografii. Je to jako gejzír,
který je dlouho skryt pod zemí a jednoho dne svou vnitřní silou vytryskne na
povrch. Nikdo jej nesměruje. Tak je to přirozené.
3. Jak byste charakterizovala svoji tvorbu a komu jsou vaše snímky
určené?
Tvorba balancuje na rozmezí dokumentární, (post)konceptuální, sociální
a výtvarné fotografie, často s výraznými prvky geometrie. Právě
geometrie ve fotografických obrazech mě přivedla ke Klubu konkretistů, se
kterými jsem jako host vystavovala v Heřmanově Městci, Vrchlabí, Broumově
nebo v Hradci Králové. Fotografie jsou určené široké veřejnosti.
V právě probíhající výstavě cyklu Reflexe 21 v galerii AMB v Hradci
Králové nabízím prostor pro rozvahu nad realitou počátku druhého
desetiletí 21. století. U většiny z vystavených fotografií vybízím
k zamyšlení, rozjímaní, volbu nechávám na divákovi.
4. Nějaký čas jste fotografovala pro Fakultní nemocnici
v Hradci Králové. Co bylo náplní vaší práce? Podílela jste se také na
dokumentaci různých operačních výkonů nebo anomálií pro archivaci a
studijní účely?
Přesně jak říkáte. Jako nemocniční fotograf jsem fotila také
reportáže významných událostí, propagační fotografie interiérů a
exteriérů nemocnice, portréty nemocničního personálu aj. Vedle prací
fotografických byly náplní práce i práce grafické, reprografické a
administrativní.
5. Z čeho a kde získáváte inspiraci pro svoji
tvorbu?
Z okolí, které na sebe nechávám působit. Jsem jako houba, která
nasává podněty, ony se ve mně různě mísí a jednou za čas je ze sebe
vyždímám. Baví mě pracovat s dokumentací reality, s její daností,
omezeností, předurčeností a rozšířit vnímání těchto vlastností
o jiný úhel pohledu. Z minima podnětu vytvořit maximum, posunout
obyčejnost situace nebo předmětu k nevšednosti. Tak tomu bylo např.
v sérii Sólo pro dva.
6. Jaké je vaše životní motto?
Je bláznovstvím neustále hledat štěstí, podstatné je umět nalézt
štěstí v tom, co děláte.
7. Je fotografie tím, co vás živí, nebo si myslíte, že
v dnešní době uživit se uměním není právě reálná
myšlenka?
Ono záleží, jak si budeme definovat slovo umění a co za něj budeme
pokládat. Vyjádřím se tedy pouze k fotografování, nebudu užívat slovo
umění. Uživit se fotografováním se stává čím dál obtížnější. Je
volbou každého fotografa, jakou cestou půjde. Zda cestou komerční
fotografie, na které se obvykle přizpůsobujete zájmům a vkusu klienta, nebo
cestou volné tvorby, na které vás většinou nečeká finanční ohodnocení,
alespoň ne na začátku. V současnosti mě fotografování neživí, pracuji
v jiném oboru. Fotografuji pouze pro lidi, kteří mě přímo osloví,
aktivně klienty nevyhledávám.
8. Jaká je Martina jako žena a jaká jako fotografka?
Martina jako žena je bojovnice, která ví, že nic v životě není
zadarmo. Martina jako fotografka je vnímavá pozorovatelka. Fotí-li pro
někoho, záleží jí, aby byl klient spokojen. Fotí-li pro sebe, nezáleží
jí, aby se fotografie líbily ostatním, i když ji samozřejmě potěší,
stane-li se tak. Fotí, co ji baví. Ví, že hodnota umělecké tvorby za
života umělců často nebývá oceněna, a tak se tím příliš netrápí.
Budou-li fotografie dobré, přežijí, nebudou-li, zapadnou s miliardami
ostatních.
9. Co je podle vás fotografie?
Pro mě je fotografie jedním z přelomových vynálezů. Prostřednictvím
ní můžete zastavit čas, zmrazit prožívaný okamžik a uchovat jej na
věčnost.
10. Máte nějaký svůj vzor, s kterým se třeba
i ztotožňujete?
Vážím si tvorby mnoha autorů, nejen fotografů, výtvarníků,
hudebníků, ale i lidí ne přímo z uměleckého světa. Vážím si všech,
kteří dokážou něco výjimečného. Před mnohými hluboce smekám. Vzor, se
kterým bych se zcela ztotožnila, jsem nikdy neměla a nemám. Každý člověk
je osobnost sám o sobě, nepotřebuje se ztotožňovat s jinými, může od
jiných čerpat inspiraci, to je něco jiného.
11. Co byste chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?
Vše dobré, zdraví, úsměv, pevné nervy a ať žije kultura! Kulturu
vytváříme my všichni, záleží na nás, jaký tvar jí dáme.
Fotografické ukázky z archivu Martiny Kopecké Jurčekové
Napsat komentář