Pražský rodák Eugen Kukla vystudoval VŠE v Praze a mezinárodní vztahy
na Kolumbijské univerzitě v NY. Fotografování se věnuje již po mnoho let.
Většina Kuklových fotografií zůstávala uložena v šuplíku, což se
postupně změnilo až po roce 2001, kdy v pražském NODu vystavil svou
pražskou reflexi newyorského 9/11 a v roce 2010 reportážní fotografie
z koncertu Evy a Vaška pod Řípem – to vše na žofínském Foru 2000 a
následném projektu L.A.F. – Laughter and Forgetting – ve Francouzském
kulturním institutu. Byl to však až nástup fenoménu Facebook, který
autorovi umožnil publikovat šířeji a veřejněji.
Na zmíněné sociální síti ho uspokojuje rychlá zpětná vazba, možnost
diskutovat, zasazovat fotografie do vícera kontextových rovin a setkávat se
s díly dalších tvůrců bez ohledu na hranice, vzdálenosti a kulturní
okruhy. Vzdor populárním klišé o virtuálnosti netového života se
postupně osobně seznámil s řadou inspirativních lidí, ke kterým by se
asi jinými způsoby nedostal. Mezi nimi i Miroslavem Čejkou, duchovním otcem
„kamenného“ facebookového projektu „3 plus 2“, který dal dohromady
skupinu tvořivě naladěných lidí, kteří, ač se v minulosti nikdy
nepotkali, na Facebooku k sobě nalezli sympatie a rozhodli se ke společné
výstavní činnosti. Výsledkem se staly expozice v Lánech, Rakovníku,
Veselí nad Moravou, Hradci Králové a Mělníku. Kromě těchto míst se Eugen
Kukla představil i v pražské galerii Gdovín, ateliéru ALf,
kroměřížské Staré masně, brněnské Koločavě, Adamově a v pražské
galerii Lesní směs v centru Cafe v lese. V poslední době bylo několik
jeho fotografií vystaveno na Czech Press Photo 2012.
1. Co bylo tím prvním impulsem, který vás přivedl
k fotografii, a kdy to bylo?
Táta mě od útlého mládí vodil na výstavy. Nejvíce vzpomínám na
slavnou Fotochemu na Jungmannově náměstí. Doma jsme měli Plickovy obrazové
knihy – o Vltavě a Praze. Nad nimi jsem strávil opravdu hodně času.
S tátou jsme si povídali o Sudkovi, ten se mi líbil moc. Nejen třebas jeho
cyklus „Okno mého ateliéru“, ale i obrázky neuvěřitelného bince na
umělcově pracovním stole. Fotografii jsem se díky tátovi učil chápat
neanonymně. Proto si dodnes pamatuji, že pro dětský časopis – tuším,
že to byl Ohníček – fotil jakýsi pan Miroslav Martinovský, a o hodně
později, že báječné fotky v Mladém světě dělal pan Zajíc. Líbilo se
mi, jak fotografie dokáže zastavit čas a jak to je technicky, na rozdíl od
kresby a malby, relativně jednoduché.
2. Pamatujete, kdy jste držel fotoaparát v ruce poprvé a co jste
svým objektivem zvěčnil?
Myslím, že to byla tátova východoněmecká Werra. Závěrka se natahovala
otočením prstence kolem těla objektivu. Optiku měl foťáček velmi dobrou,
Zeissovu. Fascinovala mě ta hejblátka a tajemné stupnice s čísly. Co jsem
zvěčnil? To už si nevzpomínám, asi to bylo něco z domova. Určitě jsem
ale z výsledku nějakou obzvláštní radost neměl. Nejspíš to bylo tmavé,
šedé a rozmazané… Došlo i na vlastní foťáčky: od táty jsem dostal
stařičký bakelitový Kodak Baby, také jsem měl sovětskou Směnu, a časem
dokonce i Lomo!
3. Co fotografujete nejraději a proč?
Cokoliv, co považuji za zajímavé a současně obrazem zachytitelné. Zda
zmáčknu spoušť, či pokud už jsem ji zmáčkl, zda obrázek publikuji –
na to má vliv i jistý – řekněme etický – korektiv. Nechci být
samoúčelně zlý. Vždy zvažuji, zda fotka nepřinese více škody než
užitku. Co se týče témat, jsem zcela panenský v oblasti profesionálního
sportu, pornografie, studiové a reklamní fotografie i bulváru. Profi sport
(snad kromě boxu a šachů) mě nezajímá, porno mě neinspiruje, studio
neumím a reklama? Ta většinou vyžaduje studio. Bulvár respektuji, čtu,
koukám se, ale není to parketa pro mě. Je zvláštní, že se přečasto
vyskytuji na různých funusech a smutečních slavnostech. Ale ze všeho
nejraději mám rád reportáž, dokument a zachycování všeho, kde je
obsažena absurdita, ironie, vtip, sranda, hříčky, mnohovýznamnost a
protiklady. Rád fotím „obyčejný“ život, ale život „věrchušky“
dokáže být také fotogenický.
4. Máte nějaký vzor?
Vzor snad přímo ne, spíše inspirátory, protože jejich mistrovství
nikdy nemohu dosáhnout. Za mnohé vděčím především Karlu Cudlínovi,
kterého jsem měl čest provázet na několika fotografických cestách. A pak
samozřejmě Jindřich Štreit, Pavel Dias, Jan Šibík, Stanislav Krupař,
novosibiřský Něizvěstnyj Chudožnik… Mohl bych pokračovat hodně
dlouho.
5. Z čeho a kde čerpáte inspiraci?
Z tušení přítomnosti kontrastů, bizarna a přehlížené
„nezajímavé“ obyčejnosti. Také z mnohdy instinktivního pocitu, že do
některých fotografovatelných situací se může zkoncentrovat výstižná
zpráva o stavu lidské duše, společnosti. Dobrá fotografie vydá za
desítky stran textu. Prostě najednou velmi silně cítím, že musím někam
jít, jet… Tak se, je-li to jen trochu možné, seberu a vyrážím…
6. Když se řekne fotografie, co se vám vybaví, čím pro
vás je?
Technicky dostupný způsob, jak se pokusit reflektovat život kolem,
zastavit jej, uchovat jej. Sympatický košer pokus o „překonání“
pomíjivosti. Také možnost, jak prostřednictvím fotografické reflexe světa
kolem nás vydat nevtíravě zprávu i o sobě samém. A možná najít
k sobě i pravdivější cestu.
7. Vyrůstal jste v prostředí, které vás ovlivnilo tak, že
dnes děláte to, co děláte?
Rodiče byli kultury milovní. Ale paradoxně moje téměř devadesátiletá
máma si cestu k fotografii dodnes nenašla.
8. Jaké je vaše životní motto?
Vědomě neškodit, neubližovat. Naplnit toto motto je dost složité.
A pokud možno neškodit a neubližovat i nevědomě. To je ještě
složitější…
9. Kdybyste měl říct jednu situaci a jednoho člověka, které
byste chtěl zachytit svým fotoaparátem, co/kdo by to bylo/byl?
Zajímavé. Nikdy jsem si takovou otázku zatím nepoložil. Spíše se mi
v poněkud pozměněné podobě vrací pokaždé, když si vyčítám, jak
skvělé obrázky jsem kvůli své hlouposti nenafotil, a přitom mohl. Jako
třebas když jsem fotografoval dalajlámu bez paměťové karty, která
zůstala doma v počítači… Takže si přeji, abych skvělé fotografické
situace, které mi Pán Bůh případně ještě přihraje před nos,
nezmrvil.
10. Co byste chtěl vzkázat čtenářům Nekultury?
Milí čtenáři, velice si vážím toho, že jste dočetli až sem!
Díky! Eugen
Fotografické ukázky z archivu Eugena Kukly.
Napsat komentář