Výtvarník David Böhm hraje se svým divákem hru na významy. Odmítá
jedinou interpretaci svých děl a podotýká, že každý si může hledat
svůj vlastní výklad. Experimentuje s náměty, technikami, materiálem
i prostorem. Bez okolků tvoří a inspiraci vytrhává z okolního světa.
V autorské dvojici s Jiřím Frantou se dostal do finále loňského
ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého pro talentované mladé umělce. A na
sklonku roku vydal svůj první komiks s názvem Ticho
hrocha.
Vašim kresbám se často přičítá inspirace v komiksové
poetice. Jaký máte ke komiksu vztah?
Rozhodně vřelý, komiksové médium jako takové mě fascinuje. Zajímají
mě hlavně autobiografické komiksy a komiksy ze současnosti. Pamatuji si, že
když poprvé vyšel Maus, byl to pro mě první komiks tohoto druhu, úplné
zjevení. Teď už je jich samozřejmě čím dál víc a víc se jich i tady
překládá, můžu jmenovat třeba Padoucnici od Davida B., komiks Pod dekou,
Modré pilulky nebo Jimmyho Corrigana, který je pro mě vrcholem komiksového
umění. Komiks mě baví, protože je to oblast, která ještě není úplně
prozkoumaná, není to zprofanovaný mainstream, a obdivuji, že je to médium,
které může zvládnout jeden člověk. Zajímají mě hlavně autorské
komiksy, které jsou dílem jednoho člověka, ne nějakého týmu
kreslířů.
Sledujete českou komiksovou scénu?
Nesleduji ji nijak mimořádně podrobně. Musím říct, že tady není moc
věcí, které by mě zvlášť zaujaly. Před časem třeba vyšla Smrt po
životě od Pavla Raisenauera nebo Kakalíkovy komiksy, nedávno Muriel a
oranžová smrt Káji Saudka, což je samozřejmě člověk, kterého si
vážím. Jinak mě ale česká scéna víc nebaví, než baví.
Loni v listopadu vydalo nakladatelství Labyrint vaši první
komiksovou knížku. Jak vzniká taková prvotina?
Překvapila mě samozřejmě spousta věcí praktického rázu, například
jak taková knížka vůbec vzniká, a co všechno to ovlivňuje. Původně jsem
neměl vymyšleno, komu by moje knížka měla být určená. Ačkoli se jedná
o pohádky, není to primárně dětská knížka. Na druhou stranu ale zase
není mnoho dospělých, kteří by si koupili zrovna pohádky. Teprve
v nakladatelství jsme uvažovali o nějakém potenciálním čtenáři.
Mluvili jsme samozřejmě i o těch původních slohových pracích od dětí.
Nechtěl jsem do příběhů zasahovat, aby se zachovala autenticita jejich
textů, ale zároveň jsem řešil problém, jak je propojit s komiksem.
Spolupracoval jsem s editorkou Janou Šrámkovou, která sama taky píše a
která ty pohádky nakonec velmi citlivě a jemně upravila tak, aby kresba text
jenom nezdvojovala.
Proč jste si vybral zrovna pohádky od
afrických dětí?
Protože jsem měl příležitost. Chuť udělat komiks jsem měl už déle.
Když moje sestra odjížděla do Středoafrické republiky, pověřil jsem ji,
aby mi přímo na místě zkusila najít nějaký materiál. Sám jsem tam před
nějakou dobou byl a fascinovalo mě to prostředí. Protože moje sestra učila
ve škole, padl nápad, aby děti za domácí úkol napsaly pohádku. Nejsou
zvyklé si pohádky vyprávět, takže to nebylo úplně jednoduché. Navíc se
mezi sebou baví v domorodém jazyce sango a pohádky psaly ve francouzštině
a s překladem se nijak zvlášť nepáraly. Proto jsme pak často
přemýšleli, jaký asi mohl být původní význam. Některé pohádky ani
nejsou dokončené, protože s koncem hodiny děti prostě utekly.
Z původních zhruba sedmdesáti jsme jich nakonec vybrali asi dvacet, které
mají příběh se začátkem i koncem.
Byl jste překvapený některými reakcemi na váš
komiks?
Byl jsem celkem příjemně překvapený odezvou. Momentálně se připravuje
už druhý dotisk. Zajímavé jsou pro mě postřehy a otázky lidí, kteří ho
čtou, a pak se mě ptají na příběhy, které se jim úplně nezdají. Někdo
se zase ptal, proč jsem ty postavy nakreslil v siluetách. Že nemají
obličej, jsou dehumanizované a vypadají všechny stejně. Vesměs jsem ale
zaznamenal příjemné reakce a odezvu.
Vždycky jste chtěl malovat?
Odmalička jsem kreslil, ale rozhodně jsem nevěděl, co budu dělat, až mi
bude tolik let, kolik mi je teď. Umění jsem spíš pomalu objevoval a zkoumal
různé prostory a oblasti. Vždycky jsem ale měl určité umělecké
směřování. Proto jsem šel na střední výtvarnou školu a potom na
Akademii výtvarných umění.
Máte dost široký umělecký záběr. Malujete, kreslíte, fotíte,
instalujete a teď jste proniknul do komiksu.
Když vím, proč to chci udělat a co mě na tom zajímá, tak to jednoduše
udělám a nezáleží na tom, jestli k tomu využiji médium fotky, kresby,
komiksu, instalace nebo performance. Často mi přijde zajímavější práce
s různými médii, jejich zkoumání a kombinování. Nechci si dopředu
uzavírat nějaké cesty a možnosti.
Zdá se, že necháváte diváky, aby
sami odhalovali skryté významy, aby smysl vašich kreseb nebo textů
nacházeli sami v sobě. Neříkáte úplně jasně, co
mají vidět.
Bráním se jediné interpretaci jakéhokoli díla, ať už se jedná
o komiks nebo jiný výtvarný jazyk, protože každé je svébytným
vyjádřením. Kdybychom mohli obraz popsat jednou větou, nebyl by důvod ho
malovat. Každý divák má jiný vnímací aparát, který se skládá z toho,
co dotyčný zažil, co se mu líbí, co už viděl. A když je na výstavě,
vzpomíná si na věci, které poznal, a tak vznikají nejrůznější asociace.
Každý si sám může hledat vlastní výklad.
Jednu z vašich výstav uváděla věta „Každý vidí to, co
vidět chce.“
To byla výstava zaměřená na pozornost, kterou jsme připravovali
s Jiřím Frantou. Já jsem vystavil fotky, které vypadaly obyčejně, ale
v každé bylo ukryté jedno písmeno abecedy. A Jirka k tomu po zdech
maloval zvláštní fleky a plísně, v nichž se skrývaly kresby. Byla to hra
s divákem, který nemusel být nijak vzdělaný v současném umění,
stačilo, aby byl natolik vnímavý, že si všiml, že ty fleky nejsou jenom
fleky a fotky nejsou jenom fotky.
S Jiřím Frantou spolupracujete dlouhodobě, jako autorská dvojice
jste se dokonce stali finalisty posledního ročníku Ceny Jindřicha
Chalupeckého, což je pro současné výtvarné umění dost atypické. Jak
vznikla vaše spolupráce a čím vás obohacuje?
Pro nás oba je kresba primárním médiem, kterým se zabýváme. Znali jsme
se ze školy a Jirka mi nabídl výstavu v etc. galerii, kterou doteď vede.
Společně jsme pak vymysleli výstavu, kterou jsme realizovali v prostoru NoD,
kde jsme dva měsíce každý den malovali na zdi. Pro nás oba to byl
intenzivní a napínavý zážitek, protože jsme do NoDu každodenně
docházeli a museli reagovat na práci toho druhého, diskutovat a navzájem se
korigovat. Zjistili jsme, že nám spolupráce tohoto druhu vyhovuje, protože
společně pochopitelně dojdeme k výsledku, k němuž by člověk sám
nedošel. Dvojice funguje jako zvláštní dynamické spojení. Mimoto ale
každý pracujeme i na svých vlastních věcech.
Po dvou měsících jste kresby zase zamalovali bílou. Vaše
instalace často korespondují s prostorem, pro který jsou určeny. Když své
kresby črtáte přímo na zdi, nemrzí vás někdy, že jejich život končí
s výstavou?
Nemrzí. Baví nás právě ta dočasnost, která je přítomná u všech
věcí. Pro mě osobně je zajímavější pracovat s tím prostorem,
realizovat výstavu na konkrétním místě. Buď si ji diváci užili, mají ji
v hlavě a budou si ji pamatovat, anebo ne, a v tom případě je úplně
jedno, jestli mám své kresby někde doma opřené o zeď.
Kde vznikají vaše
nápady?
Impulzem někdy může být úplná banalita. Jednou jsem třeba poslouchal
v rádiu rozhovor s Václavem Bělohradským a tam padla věta: „Možností
je mnoho, důvodů je málo.“ Mně se ta věta tak zalíbila, že jsem ji hned
volal Jirkovi. Připravovali jsme právě výstavu do Jihlavy a z této věty
se celá výstava zrodila. Brali jsme různé fragmenty svých věcí, opakovali
jsme je, hledali jsme podobnosti, vyměňovali jsme si kresby, překreslovali
je, měnili měřítko, ještě víc jsme stírali hranici, kdo z nás co
dělá, a samotnou větu jsme do výstavy různými způsoby začlenili. Ne
vždycky je to ale takhle jednoduché, někdy člověk ani přesně neví, co
bylo tou prvotní hybnou silou.
Ve svých kresbách reflektujete a glosujete i současný svět a
jeho dobu. Na výstavě v galerii Rakouského kulturního fóra jste se
zabývali i fenoménem médií na příkladu dvou nejčtenějších českých
periodik – Mladé fronty Dnes a Blesku.
Použili jsme podobný princip, na jakém média fungují. Vytrhávají věci
ze souvislostí a skládají z nich informaci o světě. My jsme vytrhávali
části z novin, titulky, fotky a části článků, a zvláštní dadaistickou
metodou jsme z nich do jednoho hada skládali dlouhou nesouvislou zprávu jako
domino. Cílem nebyl hloubkový průzkum mediálního zkreslování, ale
určitý aspekt práce médií. Nejsem mediální odborník, denní tisk čtu
sporadicky a televizi nemám, ale myslím, že si uvědomuji rizika
dezinterpretací, která v médiích existují.
Vaše výstavy a instalace se podobají happeningům. Vyberete si
prostor, provedete průzkum a vyplníte ho. Jsou to hrátky s prostorem
i s divákem, kterého vtahujete do svých záměrů. Chodíte se někdy
třeba tajně dívat, jak na vaše experimenty lidé reagují?
Ty výstavy někdy probíhají tak, že přímo kreslíme na místě, takže
lidé kolem nás chodí a baví se s námi o naší práci. Je to samozřejmě
zajímavá zkušenost být přítomný a tvořit výstavu na vlastní výstavě.
Pro plzeňskou Fresh air galerii jsme nechali zase lidi, aby psali svoje věty
na zdi. Spoustu z nich to samozřejmě nezajímalo nebo měli spoustu výhrad a
komentářů. Člověk se, ať chce nebo nechce, nakonec nějakou reakci dozví.
Ještě jsem to ale nikdy nešel zjišťovat tajně, k tomu bych musel
mít důvod.
Co momentálně plánujete?
Na přelomu února a března chystáme s Jiřím Frantou dvě výstavy
v Ostravě a v Opavě. V září pak plánujeme větší výstavu v Praze,
v Karlin studiu. A mezitím se určitě ještě něco najde.
Máte za sebou řadu instalací. Která výstava ve vás nejvíc
utkvěla?
V hlavě mi utkvěly spíš ty výstavy, které se moc nepovedly. A mám
tam samozřejmě ty výstavy, které teprve budu dělat. Připravit instalaci je
někdy dost náročná a hektická záležitost, zvlášť pokud je jasně dané
datum vernisáže, a člověk dva dny předtím ještě není hotový, neví
přesně, jak by to chtěl mít, nemá sehnané materiály. Ocitá se
v šíleném napětí. Teprve když přijde vernisáž a stres opadne, změní
se vypětí v příjemně intenzivní prožitek.
