Rostliny pučí na zdech. Světlušky dovádějí na stěnách. 
Ptačí zpěv doprovází hukot
rozbouřené říčky. A přece nejsme v lese. Tedy ne doopravdy. To se jen
příroda rozhodla dočasně změnit své sídlo. Šternberská galerie je
v této době proměněna v hustou síť výtvarných krajin, které byly
doslova „vypěstovány“ pod rukama citlivého a vnímavého Miloše Šejna.
O tom, jak se píšou krajiny, vás přesvědčí Šejnova retrospektiva ve
Šternberku, jež potrvá do 19. června.
Výtvarník Miloš Šejn (1947) kromě své umělecké činnosti vede mimo
jiné i konceptuální ateliér na pražské AVU. Typickým prvkem jeho tvorby
je proto intermediální přístup v umění, který není opomenut ani
tentokrát. Autor využívá široký rejstřík výrazových prostředků,
počínaje fotografií nalezenými objekty, od 70. let kresbou a malbou přes
nová média a projekty site specific až po realizace v historické krajině.
Své myšlenky a poznatky transformuje i ve slova, řádky a texty. Rozvíjí
koncepty autorské knihy.
Psané krajiny. Název Šejnovy výstavy je
opravdu povedený a výstižný. A to z několika důvodů. Materiály pro
své „krajiny“ sbírá a nalézá v přírodě. Těží z rostlinných
pigmentů a přírodnin, na kterých staví svůj výtvarný slovník. Hledá
vazby a spojitosti s přírodním prostředím, snaží se s ním splynout.
Vytváří vlastní záznamy těchto míst, jež vyjadřuje skrze rozmanité
výrazové prostředky.
První části instalace jsou jakési „obrazové herbáře“. Pracuje
v nich s papírem a látkou, na které skládá usušené rostliny.
„Herbářovitou strnulost a chladnost“ však popírá intuitivním
skládáním a tvarováním flory. Samotné rostliny posouvá dál jako objekty
a přisuzuje jim roli kresebných linií. Operuje i s pigmenty a výtažky
bylin. Pigmenty bravurně roztírá na podklad, nechává vyznít jemné
odstíny barevných ploch v prostoru. Tyto plochy obohacuje velmi jemnou a
spontánní kresbou tužkou či pomocí barvy. Výsledkem jsou cykly
závěsných obrazů, které působí dynamicky a expresivně. Dominantním
prvkem v obrazech jsou také vertikály. Některé kresby jsou opravdu
třešinkou na dortu. Autor v nich dochází k naprostému oproštění od
racionality. Minimální gesto výrazu a nenápadnost vystihnutá „pár
tahy“ vypovídá o síle výrazu a čistotě kreseb.
Velmi čistě a nevtíravě působí i texty
na stěnách. Jsou jakýmsi obrazovým průvodcem k vystaveným pracím. Texty
přibližují i Šejnovu obrazotvornou a údernou „přírodní poezii“
umístěnou na stěnách galerie. Autor k divákovi promlouvá specifickým
jazykem, s jehož pomocí usiluje o navození přírodních prožitků.
Důležitou součástí expozice je poměrně slušná nabídka video artu,
při které má člověk možnost neomezené volby snímků. Instalace divákovi
asociuje prostředí vlastního domova, s televizí na dálkový ovladač.
Může se tak klidně usadit a nerušeně vychutnávat Šejna na plátně.
I specifické názvy videí (Lampyris, Mlaka či Miscellanea) nenechávají
diváka chladným. Autor opět vychází z přírodních krajin a struktur,
které vytrhává z celku prostřednictvím kamery. Divákovi tak
zprostředkuje svůj pohled na věc. Kámen, voda či rostlina pod rukama
Miloše Šejna nabývají zcela jiných významových rovin. Ze změti hustých
struktur vytrhává útržky a nechává je vplout do svého imaginativního
prostoru.
Hledá v nich konkrétní prvky. Útržky posouvá až za oblast lidského
vnímání. Šejnovy nejasné záběry přírodních struktur zachycených
kamerou se dostávají do roviny nečitelnosti. Skála oživne v lidské
kůži. Světlušky, zachycené fotografií na dlouhý expoziční čas, se
mění v abstraktní tvary, hemžící se tmou. Samotný autor je aktérem
mnoha performancí, v nichž se jednoduchým gestem snaží o splynutí 
s přírodou. Video art Miloše Šejna ví
z čeho těžit a divák mu to věří. Jeho síla je v minimalistickém
provedení, opakování motivů a nejasnosti obrazů, nad kterými je divák
nucen neustále přemýšlet. Nepřehlédnutelným momentem výstavy je
bezpochyby instalace rozvěšených šatů v pozadí galerie. Odkazují
k autorovým vzpomínkám na zesnulou matku, s níž se prostřednictvím
této instalace loučí a dává jí poslední sbohem. Instalace šatů a
halenek na věšácích působí syrově, smutně a chladně.
Krajina je pro Miloše Šejna těžiště díla. Označuje ji za cosi
původního, prvotního, za prazdroj všeho. Cítí se v ní jako doma.
A tento prožitek přenáší přímo na diváka, který Šejnovu lásku ke
stromům, kamenům, vodě a ptákům může rozpoznat prostřednictvím
jeho děl.
Miloš Šejn krajinu zkoumá a mapuje. Snaží se s ní splynout tělem
i duší. Krajiny se nebojí, ba právě naopak, dovedně v ní experimentuje.
Vše provádí s neobyčejným citem, vnímavostí a jemností. Respektuje ji
prostřednictvím malby, kresby, videa. Jeho tvorba je autentická a spěje
k naprosté čistotě výrazu. Oprosťuje se od zbytečného. Nepřetvařuje
se. Síla výrazu, čistota, původnost, hra a experiment – to jsou Psané
krajiny Miloše Šejna.
Napsat komentář