Chlubit se, chlubit se, chlubit se! Proč to nedělat, když za to vaši
přátelé stojí? Verbálně i neverbálně, pomocí slov či gest,
prostřednictvím fotografie i diáře lze stvořit imaginární obrázek
dotyčného. Že je málo barvitý? Tentokrát ne. Petr Nikl to nedovolí.
Pravda, barevností sic neoplývají, zato charaktery jeho tváří jsou
barvité nepřehlédnutelně. Niklův balzám na duši se značkou Moji
přátelé uvedla na trh galerie Mona Lisa v Olomouci. Sortiment tohoto autora
je k nahlédnutí až do 10. října 2009.
Petr Nikl je bohatý člověk. Zejména pro své schopnosti. Je nejen český
malíř, performer a fotograf, ale věnuje se i divadlu, hudbě, ilustracím,
filmu. Původně působil jako člen zaniklé umělecké skupiny Tvrdohlaví.
V roce 1995 mu byla udělena Cena Jindřicha Chalupeckého.
Niklovi „přátelé“ jsou věru podivné
bytosti. Tak trochu jako by se ocitli mimo naši časovou dimenzi. Jako by
zabloudili v prostoru a uvízli v obraze. Z jejich tváří čiší chlad a
z duší jakási latentní vnitřní síla, jež je ovládá. Rozhodně jsou
jiní a osobití. Vždyť proč by se jinak malé dítko krmilo žábou a
dospělému muži se z hlavy odlupovala dlouhá blána?!
Tyto „figurky“ přinášejí určitý vzkaz. Milovníkům umění
i méně zasvěceným. Autor jej zašifroval a vložil do jejich urputných
pohledů. Proto je třeba mít oči na šťopkách a být bedlivým vnímatelem.
Niklovi „přátelé“ vycházejí z figurálního pojetí. Jednou se mu
přibližují, podruhé vzdalují. Umělec se do konceptu nevrhal bezhlavě.
Prezentuje portréty na rozměrných plátnech. Nadživotní měřítko tváří
znejistí, a může dokonce i vyděsit. Monumentální portréty v sobě
skýtají cosi magického. Ale není to jen o portrétu. Hlavy v obrazech
působí často jako fragmenty – výstřižky, zdůrazněné části
oproštěné od zbytečného. Apelují na diváka. Vše ostatní splývá
v šeru pozadí.
Jsou to anonymní bytosti plné tělesných vad a deformací. Právě proto
se stávají dokonalejšími. Nostalgický pohled dívky s žábou v ústech
(Anna and Frog), obézní muži a tlouštíci připomínající bojovníky
i ženské portréty, z nichž můžeme ženské rysy jen cítit 
(Look). Anonymita postav je navíc podtržena
technikou zpracování. Černá a bílá. Žena vs. muž, člověk vs.
zvíře… Nikl využívá pouze omezené škály barevnosti, a to kontrastního
pojetí. Další bod plus. Poukazuje na dnešní povrchnost vztahů a
„dobrých přátelství“?
Při odstupu je obecenstvo unešeno téměř fotorealistickým zpracováním
obrazů. Vždyť to děvčátko je jako živé! A jak smutně na nás kouká!
Obrazy diváka nenechají chladným. Přitáhnou jej blíž. Po překročení
osobní zóny se naskýtá slastný zážitek (intimní chvilka s Niklem a jeho
přáteli). Divákovo svědomí může zůstat čisté. Jen tak totiž
spatříme bravurní provedení malby! A co teprve detaily! Jak málo
stačí – jeden rázný a divoký tah a fáze rašení prvních zoubků je za
námi. Zrodil se rovnou pevný chrup. Pevný a přesvědčivý ve svém
ztvárnění.
Nikl není uměleckým násilníkem. Barvu násilně nezatírá, jen
v některých případech postrádá portrét větší svižnost tahů,
rychlejší gesta a větší divokost i přes zachování klidné aury
zobrazených. Jindy dokáže jen z bílého kruhu na černém pozadí pomocí
pár rychlých tahů vymodelovat tvář. Pro jeho obrazy je mimo jiné typická
decentní barevnost.
Přátelé Petra Nikla působí malinko
posmutněle, zahaleni nostalgií a černobílou potemnělostí. Tato skutečnost
však nic nemění na faktu, že byste je měli poznat. Jsou jiní a
nezapomenutelní. Jejich charaktery nutí k zamyšlení. Na ulici, chodníku
či za městem. Ještě mnohokrát po zhlédnutí vyvstanou na mysli.
I přesto, že vystupují jako neosobní tvorové a vyvolávají neskutečný
dojem, možná po čase dostanete pocit, že je znáte. Někoho nebo něco vám
připomínají, s něčím se na vás obracejí, o něco žádají. Tichý
obrazový svět nepřímo volá po kontaktu. Poznat je stojí rozhodně za to.
Do řeči jim příliš nebude, kávičku si spolu asi taky nedáte,
každopádně navázat s nimi kontakt je bezprostřední zážitek.
Drobná poznámka na konec. Nejsem si jista, zdali byla Niklova volba
„usadit“ své přátele do místní galerie nejšťastnější. Mona Lisa
neoplývá příliš velkým prostorem, navíc umělcovy obrazy zde působí
chaoticky a roztříštěně. Není známo, kde začít, kde skončit. Chybí
názvy děl, technika, doprovodný katalog k výstavě. K dispozici jsou jen
novinové články mapující rozhovory s autorem, zasazené do panelů na
zemi. Petr Nikl má na víc. Neměl by se takhle krčit v koutě. Síla jeho
věcí si to zaslouží.
Galerie Mona Lisa Olomouc, 10. září – 10. října 2009; kurátor:
Libor Grónský
