Co je Evropa? Čí je a kdo ji utváří? Je možné či nasnadě, že jsme
to i my? Co nás spojuje? A kdo vyměřuje hranice našeho světa? Centrum
současného umění dumá. Hostí výstavu, za kterou se zvolna trousí
hloučky filozofujících otazníků. Čtyřicet různých umělců dostalo
prostor, aby se prostřednictvím svých děl pokusili vyjádřit, co pro ně
Evropa znamená. Čtyřicet umělců přirozeně čítá čtyřicet vlastních
definic. Introspektivní výstava Moje Evropa, která možné odpovědi loví
sama v sobě, je osobitou výpovědí o stavu společenství, jehož
oficiální mluvou tentokrát nemá být jazyk diplomatů, vyslanců a
politiků, nýbrž jazyk umění.
Jako první si mohli kolekci roztodivných exponátů prohlédnout
návštěvníci Bruselu v rámci Evropského roku tvořivosti a inovací,
který byl letos v Praze vyhlášen pod záštitou českého předsednictví
v Radě Evropské unie. V říjnu se expozice přesunula do pražských
Holešovic, kde se momentálně nalézá i vyzývavá, milovaná a zatracovaná
Entropa Davida Černého, z Bruselu stažená za dramatických okolností.
Striktně apolitická výstava Moje Evropa si nicméně uložila jiné cíle.
Její kurátorka, mezinárodně respektovaná česká designérka a výtvarnice
Eva Eisler, si přála předvést kultivovanou a reprezentativní sbírku
moderního českého umění. Oslovila tvůrčí osobnosti z rozličných sfér
umění, designu a architektury, aby ztvárnily svůj osobní postoj
k evropskému společenství, a pokud možno přitom nepřesáhly padesát
krychlových centimetrů.
Monumentální výčet autorů zahrnuje
uměleckého skláře Václava Ciglera, designéry Maxima Velčovského, Ronyho
Plesla či Jiřího Pelcla, sochaře Pavla Opočenského a Milana Caise,
architekta Josefa Pleskota, výtvarníka Jakuba Švédu nebo interaktivní
experty Federica Diaze a Petra Nikla a třicet dalších „unikátů“.
Každý z nich si mohl zvolit libovolný materiál. A tak se kupříkladu
zrodilo i lakonické dílo Jiřího Kovandy, který se vyjádřil jehličím
opadaným z vánočního stromku. I samotná organizátorka výstavy Eva
Eisler rozšířila řadu umělců a svým charakteristicky minimalistickým
stylem zpodobnila Evropu jako nerezově nekonečnou cestu.
Výsledkem je hrdá a důmyslná instalace. Jednotlivá díla, a žádné
z nich není tak docela prosté a tím méně povrchní, se řadí jedno za
druhým do dlouhé skleněné vitríny, jež prý má evokovat stacionární
vlak. Místo cestujících se v něm tísní podivuhodná plejáda
originálních výtvorů, které spolu navzdory odlišným ideám i provedení
spontánně ladí a 
vyvolávají velkolepý prožitek jednoty
v různosti. Jakoby dokonce nastal stručný, nicméně vznešený moment, kdy
se lidství stává podstatou evropského i jiného lidstva. Organický kus,
vyříznutý z tvořivé větve českého národa a sestavený do
harmonizující linie, tu předvádí sílu kreativity.
Výstavu však nadále prostupují také elementární motivy hledání a
dynamické proměny ve složité komunitě pospolu obývající starý
kontinent. Expozice studuje možnosti tohoto autentického prostoru, analyzuje
jeho strukturu a odhaduje jeho budoucí dimenze. Provádí takový mnohoznačný
meziprůzkum doposud uplynulého – mezi lidmi, mezi státy a mezi časy.
A v jeho závěrečné zprávě se opět zdržuje záměrně záhadný
otazník.
Centrum současného umění DOX, 7. října – 18. listopadu 2009;
kurátorka: Eva Eisler
Napsat komentář