Vzhledem k místu narození (Vítkov, okres Opava) by se dala považovat za
regionální umělkyni. K Opavě se dokonce vážou i její umělecké
začátky, a to jmenovitě ke střední uměleckoprůmyslové škole. Její
cesta za dalším vzděláním však vedla z regionu pryč: do Prahy na
Akademii výtvarných umění, kde dala o svém výtvarném talentu znát
veřejnosti už během studia, což umožnilo plynulejší a příjemnější
nástup ze školy na uměleckou scénu.
Její tvorba zahrnuje kresbu, malbu a fotografii. Samotná výstava se
omezuje jen na kresbu a malbu. Slovo „jen“ se moc nehodí, jelikož
protiřečí množství obrazů, které máme možnost na výstavě spatřit.
Nemusíte se obávat, že by kvantita byla na úkor kvality. Nutno podotknout,
že při prohlížení všech těch stylově i obsahově podobných obrazů
možná budete mít pocit, že máte deja-vu. Na druhou stranu to zase
vypovídá o vytříbeném osobitém stylu, podle kterého ji docela snadno
poznáte.
Vsaďte se, že bude na výstavě přelidněno. Tím ani tak nemyslím
návštěvníky jako všechny ty lidi, co koukají z obrazů. Myslím, že ani
nenajdete obraz, kde by se nenašel nějaký ten člověk. Irena sází hlavně
na portréty, jelikož obličejová partie je tou částí těla, na které se
nejvíc projevují niterní pohnutky člověka. To je to místo, ze kterého
můžeme vyčíst povahu, nálady a problémy lidí kolem sebe. A tak se i ona
pokusila zachytit všechny ty vzpomínky na lidi, kteří jí někdy zkřížili
cestu a zanechali v ní vzpomínku, jakýsi obraz kouzla situace, o kterou by
se chtěla podělit. Jednotlivé obrazy můžeme tedy číst skoro jako její
tajný deník – méně či více důležitá setkání, mladí, staří,
tlustí i hubení…
Spíše než obsah ale zaujme forma
zpracování. Obsahem jsou totiž ve většině případů docela obyčejní
lidé s docela obyčejným postojem a výrazem. Nic originálního, nic
šokujícího. To celé však mění forma zpracování. Ta už originální
i šokující je. Dokonce vás často donutí udělat pár kroků nazpět.
Docela se nachodíte – budete totiž couvat, abyste lépe pochopili, co na
obrazech přesně je. Těch pár kroků však stojí za kouzelný pocit
procitnutí: obraz náhle vystoupí, a vy konečně pochopíte. „Ahaaaa,“
zazní z vašich úst. Jde o jakýsi op-art, který si hraje s nedokonalostí
vašeho oka.
Op-art Ivany Štenclové ale ovládá i váš počítač, jenž vám
obrázky také vytečkovává, aniž by se musel bát, že vaše oko na tento
podvod přijde. Ivana totiž obrazy skládá skoro jako puzzle, místo
podobných dílků však používá křivky a geometrické tvary. Mezi její
favority patří tapetové motivy a vlnka, vypadající jako nekonečně mnoho
malých psacích „l“ za sebou. Tento vzor evokuje vlnu, a tak i pocit, že
své postavy nenamalovala, ale upletla. Nevěřili byste, že pomocí vlnovek
lze namalovat celou třídu.
Častý tapetový vzor vám bude evokovat vzpomínky na bramborová či jiná
tiskátka, se kterými jste si v dětství tak rádi hráli. Ivana si s nimi
hraje doteď (ve vážnější podobě malířského dekorativního válečku) a
dokáže s nimi namalovat i vystínovat celý obličej. Schválně zkuste co
nejvěrohodněji zobrazit Karla Hynka Máchu s pomocí razítek ve tvaru lebky
se zkříženými hnáty. Ivaně to sebemenší problém nedělá. Využívá
vzorů, čar a linií i tam, kde byste řekli, že to není možné. Se
souvislými barevnými plochami naopak šetří, co to jde. Díla pak působí
spíš graficky než jako typické malby.
Kromě akrylových barev používá také různé barevné provázky či
motouzy, které v jejím zpracování fungují stejně dobře jako barvy
nanášené štětcem. Dokáže vystihnout anatomii i perspektivu obličeje,
aniž by použila něco jiného než kabel. Jak rafinované!
Nejzajímavějším použitým materiálem
jsou však bezesporu tyčinky do uší napíchané do polystyrenu. Miliony
různě nabarvených hlaviček tyčinek tak vytváří dokonalou dětskou hlavu,
která doslova vystupuje z obrazu. Téměř jako počítačová fotografie
s horším rozlišením. Zblízka neuvěřitelné, zdálky dokonalé.
Lidské tělo v jejím podání prostě není celistvá klidná hmota, ale
je roztříštěno na milion kousků či součástek, které si tak trochu
žijí vlastním životem. Dohromady nakonec dávají ten jedinečný originál,
jakým my každý jsme. Po delší době tak máme v Ostravě možnost
zhlédnout zajímavou výstavu, která dýchá touhou mládí po poznávání
světa a všech těch zajímavých lidí v něm žijících.
Díla této mladé umělkyně, která se přes svůj nízký věk (28 let)
může pochlubit sedmi vystavenými díly v Národní galerii, můžete
v těchto dnech obdivovat v Ostravském muzeu. Její samostatná výstava zde
potrvá až do 31. 8.
Ostravské muzeum, 25. 7. – 31. 8. 09; kurátor: David Majer
