V pražském uměleckém centru DOX právě probíhá výstava, kterou by si
žádný fanoušek současného umění neměl nechat ujít. Nejenom proto, že
jde o díla Douglase Gordona, který je sám o sobě zárukou kvality, ale
zejména kvůli celkem netradiční formě, se kterou autor pracuje – videa
a filmy.
Gordon patří mezi nejvyhledávanější
umělce na světě. Na svém kontě má přes 100 výstav po celém světě a
jeho skvělý výkon byl již několikrát oceněn – získal Turner Prize
(1996), cenu Benátského bienále (1997) nebo také Hugo Boss Prize (1998).
Jeho podobiznu můžeme na výstavě spatřit v díle s názvem Autoportrét
jako Kurt Cobain, jako Andy Warhol, jako Myra Hindley, jako Marilyn Monroe
(Self-portrait as Kurt Cobain, as Andy Warhol, as Myra Hindley, as Marilyn
Monroe, 1996). Gordon je zde vyfocen s umělou blonďatou parukou a s trochou
snahy si určitě každý dokáže představit proč.
Samotný název výstavy nezní zrovna úplně optimisticky. Vznikl prý při
jednání umělce s pořadateli jako odpověď na otázky, co od něho mohou
očekávat. Ředitel centra DOX, J. Anděl, totiž Gordona přesvědčil, aby
speciálně pro Českou republiku sestavil novou expozici. Můžeme tudíž jako
první v Evropě vidět novou a přepracovanou verzi díla
Dvacetičtyřhodinové Psycho z roku 1993 (jedná se o slavný Hitchcockův
horor, zpomalený tak, že jeho délka trvá celých 24 hodin), nazvanou nyní
Dvacetičtyřhodinové psycho tam a zpět sem a tam. A to z prostého, leč
důmyslného a zážitek prohlubujícího důvodu – na jednom z obrovských
pláten běží film normálně (avšak stále samozřejmě zpomalený) a na
druhém je zrcadlově obrácen a vysílán od konce. Obě verze se mají setkat
v okamžiku, kdy je hlavní hrdinka ubodána ve sprše. Divák fascinovaně
sleduje pomalé záběry, vleklé pohyby postav, mimiku v obličeji a spoustu
detailů, kterých by si jinak vůbec nevšiml.
Stejný a možná i silnější pocit
můžete získat i ve čtvrtém patře paláce DOX, kde zároveň začíná
výstava. V šeré místnosti bez oken jsou do půlkruhu ladem skladem
poskládané televize, tvořící i několik pater. Na nich stále dokola
běží kratší či delší záběry a co hlavně – bez očividné pointy.
Televize jsou víceméně tematicky u sebe a pomyslně je můžeme rozdělit na
čtyři úseky – příroda, zvířata, ruce a lidé. V přírodě je
například loďka na jezeře, jemně se pohupující na vlnách nebo závěs
(v barevné i černobílé verzi), se kterým si pohrává vítr. U zvířat
asi nejvíce zaujmou tři obrazovky s havrany, kteří jen tak poskakují a
krákají. Nejzajímavější jsou ale bezpochyby ruce. Možná proto, že jim
člověk v normálním životě nevěnuje zas až tolik pozornosti a zde jsou
najednou desítky záběrů pouze rukou. Fascinující je, jak v tomto
případě působí ruce jako samostatné osobnosti a dokážou gestem přesně
vyjádřit různé pocity. Nejvýraznější obrazovkou je ruka, jejíž prst
neustále pokyvuje a láká člověka k sobě blíž. To skutečně dostanete
chuť prst následovat, až takové kouzlo z toho vyzařuje.
Co se týče obrazů, ani v tom Gordon nezahálí. Nejsou to však obrazy
v pravém slova smyslu. Jedná se o sérii s názvem Portrét tebe + mne
(Kouř a zrcadlo). Základem takového obrazu je zrcadlo, na kterém je nalepen
plakát (stylem připomíná tvorbu Andyho Warhola), který je ale místy
strhaný a potrhané okraje jsou opálené. Vzniká tudíž velice zajímavé
dílo, jelikož ve chvíli, kdy stojíte před obrazem a prohlížíte si ho, se
ve vytrhaných kouscích vidíte v zrcadle a tím pádem se do díla promítá
i vaše podoba, doslova s ním splýváte.
Na závěr se ještě musím zmínit o zajímavém pokusu. Gordon jej nazval
Třicetivteřinový text (30 Seconds Text, 1996). Pokud dotápete do jakési
malé komůrky, rozsvítí se žárovka a vy spatříte bíle natištěný text,
který obsahuje popis experimentu napsaný v první osobě francouzským
doktorem Beaurieuxem, jenž studoval reakci mozku osoby popravené gilotinou.
Uťatá hlava je podle lékaře schopna reagovat ještě 30 vteřin po
oddělení od těla. A to je právě doba, po kterou zůstane žárovka
rozsvícená, poté se opět pohroužíte do tmy.
Centrum současného umění DOX, 4. června – 27. září; kurátor:
PhDr. Jaroslav Anděl
