Město Olomouc je aktivnější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Kromě oficiálního kulturního dění se tu totiž daří i umění
balancujícímu na hraně se zákonem. Řeč je o akčním umění, jež bylo
ostatně jakousi formou vzpoury odjakživa; bez puncu nebezpečí a rizika by
toto novodobé hrdinství ztratilo kouzlo. Jánošík ani Robin Hood by však
v dnešní době zřejmě neobstáli, chce to silnější žaludek na boj za
lepší zítřky.
Bojovat proti nesmyslným zákonům, pravidlům a předpisům se snaží
akční umělci, kteří svými akcemi či happeningy vyvádí lidi kolem sebe
z jejich letargie a sladké nevědomosti. Princip je jednoduchý – stačí
donutit lidi se alespoň na chvíli zamyslet nad určitým problémem, který by
mohl být vyřešen, pokud by se takto zamyslelo více hlav. To ovšem není
zdaleka tak lehké: pro většinu lidí je nejpohodlnější chodit po ulici
s klapkami na očích jako kůň, který táhne kočár touto cestou už
potisící.
Přesto občas akční umění slaví úspěchy, to když je na tyto
bizarnosti prováděné na veřejnosti kladná reakce. Obyvatelé Olomouce by
o nich mohli vyprávět. Někteří z nich již byli svědky bermudského
čtyřúhelníku vytvořeného z toaletního papíru, záchodové mísy
plnohodnotně nahrazující lavičku či studenta vláčejícího po městě na
noze vězeňskou kouli. 
Všechny tyto akce má na svědomí
olomoucká umělecká skupina „Ananas“.
Možná by si zasloužila spíše označení umělecký pár, jelikož jsou
na to dva (Libor a Pavel). Oba studují výtvarnou tvorbu na Univerzitě
Palackého a je toho hodně, co by chtěli ve jménu umění změnit. Nebo na to
alespoň upozornit. Měla jsem možnost zúčastnit se jejich posledního
happeningu, kdy Pavel jakožto „osud“ rozmotával ulicemi Olomouce velkou
roli papíru, po které následně kráčel Libor jakožto „obyčejný
smrtelník“ jdoucí předepsanou cestou. Záměrem bylo upozornit na sobeckost
a lhostejnost, v poslední době běžné: podporují totiž kariérní růst a
osobní blahobyt. Stopa, jež vznikala rozmotáváním papíru, byla symbolickou
narážkou na to, jak si každý jde svojí vlastní cestičkou a nedívá se
doleva ani doprava. Pravidla této nové společenské hry zní jasně:
„Každý hraje za sebe“. Hlavní cenou je úspěch, sic vykoupený egoismem.
Otázkou je, zda kolemjdoucí pochopili, že Libor nevychylující se ani
o píď z naplánované papírové trasy vlastně napodobuje a s nadsázkou
kritizuje právě tento způsob života.
Předem mě upozornili, že nebudou
mluvit; na případné otázky veřejných činitelů mám odpovědět, že to
po sobě uklidí. Bylo zajímavé sledovat reakce lidí – od nechápavých
pohledů po pohledy přemýšlivé či pobavené. Na řadu přišly i pohledy
vyčítavé – v obličejích strážců veřejného pořádku, samotných
olomouckých policistů. Vyptávali se, co má znamenat všechen ten papír
poletující po náměstí. Umělci mlčeli, nepromluvili. Policisté chtěli
vidět razítko, nějaké lejstro nebo alespoň podpis. Zarytě odmítali
pochopit tento netradiční druh umění, chtěli ho ztrestat pokutou. Otázkou
je, do jaké míry se vlastně můžeme svobodně projevovat v našem státě.
Jestli je zde ještě nějaký pozůstatek z dob minulých a jak by se
s podobnými situacemi vypořádali v jiných zemích.
Mě samotnou zaujala problematika, na
niž se rozhodl Ananas poukázat. Donutilo mě to popřemýšlet nad tím, jaké
hodnoty dnes většina lidí uznává. Je syndrom rostoucí lidské lhostejnosti
příznakem závažného onemocnění spějícímu k záhubě? Kdysi byly
rodinné a přátelské vazby jistější a pevnější, kdežto v dnešní
společnosti se na ně pohlíží spíše jako na kouli na noze, která vás
zpomaluje a obtěžuje. Bohužel jsem byla ale zřejmě jedna z mála, kdo se
nad tímto zamyslel. A to z prostého důvodu – málokdo pochopil smysl
této akce. Je škoda, že nebyla čitelnější. Možná by nebylo od věci
zapojit „do hry“ samotné kolemjdoucí. Nicméně umělecká skupina Ananas
má dle svých vlastních slov v plánu zapojovat do jednotlivých projektů
čím dál více ostatních lidí, což zní jako předzvěst dalších, ještě
zajímavějších a „účinnějších“ akcí.
