Nejen svět umění je plný překvapení a paradoxů. Kdo si v programu
letošního v pořadí čtvrtého Komiksfestu přečetl, že hlavní hvězdou
bude švédský pankáč žijící v Berlíně, určitě si nepředstavoval
nakrátko ostříhaného, brýlatého pána v obleku, který mluví tichým
hlasem a užívá sušší než suchý humor. Ovšem zdání klame a na
stereotypy neradno spoléhat.
Max Andersson je jednou z předních osobností komiksového žánru. Jeho
kniha PIXY, která nechybí snad v žádné knihovně alternativně
smýšlejících kreslířů, je plná černého humoru a absurdity. Hlavní
hrdina je nenarozené embryo, jehož rodiče Angina a Alka živoří mezi
hádkami a chlastem a zásadní pravdy se čtenář dozvídá napsané na
krabicích od mléka. PIXY byl nejen první komiks švédského autora vydaný
i za oceánem, ale vznikla podle něj i punková divadelní inscenace Divadla
bez domova Ježek a Čížek. Tuto inscenaci divadlo Ježek a Čížek už
nějaký ten pátek uvádí (a uvádět bude), takže kdo na něj nestihl zajít
na Komiksfestu, má ještě několik příležitostí.
A jak se inscenace líbila autorovi předlohy? „Líbilo se mi, že se
nedrželi přesně předlohy,“ podotkl Max Andersson, ale dál už se
nerozpovídal. Zato se svěřil, že když byl malý kluk, miloval vůni oleje a
chtěl být automechanikem. Ozvěny této fascinace může divák najít
v Anderssonových personifikovaných automobilech. Host ze severu také ve
zkratce představil historii švédského komiksu, zejména dílo svého
jmenovce Oskara Anderssona. „Ve Švédsku se každý jmenuje Andersson,
protože máme rádi, když jsou věci jednoduché,“ podotknul k tomu
kreslíř.
Max Andersson do Prahy ovšem přijel
zejména představit novou komiksovou knihu nazvanou „Bosenský plackopes“,
kterou vytvořil společně s Larsem Sjunnessonem. To, že komiks už dávno
opustil patetický svět superhrdinů a vkročil na území závažných
sociálních témat či niterných výpovědí, je známo i těm, kteří toto
médium viděli pouze z rychlíku. Místo svalovců v overalech a spoře
oděných prsatic nabízí citlivou introspekci autora či transformaci
traumatického zážitku. To však neznamená, že by zcela vymizel humor. Kdo
četl třeba Spiegelmannův Maus nebo Persepolis Marjane Satrapiové, ví,
o čem mluvím.
Bosenský plackopes nás zavede do bývalé Jugoslávie, kam byli oba autoři
pozváni na komiksové sympozium právě v době, když začalo bombardování
Sarajeva. V příběhu se tak prolíná balkánská realita hledání osoby
jménem Štefan Skledar, který oběma autorům poskytl svůj válečný deník,
s druhým plánem příběhu, což je vzpomínání obou autorů ex post.
Těšit se také můžete na motiv generála Tita v ledničce nebo absurdní
připomenutí fenoménu Eurovision.
Kdo držel v ruce PIXYho či jiný
Anderssonův komiks, vybaví si autorovu typickou expresivní kresbu. Bosenský
plackopes je ovšem kreslen rukama dvěma (nebo čtyřma), oba autoři kresbu
postupně doplňovali, jednotlivá okénka tedy vznikala poměrně pomalu a
výsledkem jsou velmi detailní a prokreslené záběry.
Kdo na Komiksfest zavítal, mohl si nechat některou z knih podepsat přímo
autorem. Což ale rozhodně neznamená, že by se celý Komiksfest točil kolem
svérázného Švéda. V galerii Nod bylo k vidění mnoho pojetí komiksu,
víkend byl nabitý přednáškami, diskuzemi, workshopy. Protože nemá cenu
lákat na akce, které už proběhly, zvu vás do VICE Galerie v Haštalské
ulici na Praze 1, kde do 27. listopadu probíhá výstava související právě
s Anderssonovou a Sjunnessonovou cestou do bývalé Jugoslávie. Bosenský
plackopes a Titova mumie už se na vás těší!
4. ročník Komiksfestu, 31. října – 7. listopadu, Praha; odkazy:
