V Olomouci najdete kašnu doslova na každém kroku. Dříve bylo totiž
umění hlavním způsobem reprezentace. A jelikož chtěli Olomoučtí svému
městu znovu získat postavení metropole, rozhodli se vybudovat komplex sedmi
kašen. Sáhli přitom k osvědčenému spojení historie s mytologií
(i údajnému založení města Juliem Caesarem). Z finančních důvodů
však poslední kašna zůstala jen ve fázi návrhu. K realizaci došlo teprve
v roce 2002, 250 let od zrodu myšlenky.
O dostavbě Ariónovy kašny se uvažovalo již v 19. století. Znovu se
tyto myšlenky vynořily na konci devadesátých let v souvislosti s obnovou
Horního náměstí. Tentokrát byl projekt dotažen do konce — naštěstí
pro nás, můžeme dodat…
Soubor barokních kašen z let 1687—1735 obsahuje náměty z antické
mytologie (chronologicky: Herkules, Neptun, Tritoni, Ceasar, Merkur a Jupiter).
Svým utvářením odpovídají tehdejšímu kánonu: jsou to především
nádrže na vodu, masivní pískovcové monumenty posazené na stupňovitém
soklu; skvosty určené k dívání.
Ariónova kašna je pojata zcela nově, je projektována jako dílo
otevřené lidem. Nízký oválný okraj slouží k posezení, nádrž
zapuštěná pod úroveň dlažby je zamýšlena jako možné brouzdaliště.
Vytvoření návrhu a následná realizace byla svěřena olomouckému rodáku,
sochaři Ivanu Theimerovi. Ten ke spolupráci přizval ještě italskou
architektku Angelu Chiantelli.
Z okrouhlé vodní hladiny vystupují z rohů pomyslného trojúhelníku
vertikály soch. Arión byl korintský básník, hráč na lyru a vynálezce
dythyrambu. Podle mýtu jej před smrtí rukou pirátů zachránil delfín
přivábený jeho zpěvem. Jeho socha držící delfína je však pouze částí
kompozice. Theimer se nedržel striktně známého mýtu a zakomponoval do
kašny ještě dvojici dívenky a hocha nesoucí mořskou lasturu a rybu a
velkou želvu se zvláštním obeliskem na hřbetě. Ta se svými rozměry —
snad i nechtěně — stává středobodem, ukotvujícím tělesem
sousoší.
Theimerův styl je klasicizující,
kořeněný však notnou dávkou fantazie. I díky tomu svádí toto dílo
k vlastní interpretaci, vytvoření vlastního mytologického příběhu,
v němž Arión a delfín budou jen součástí vyprávění. Theimer (1944) po
roce 1968 emigroval do Francie a stal se světoznámým sochařem. Jeho sochy
můžeme najít i na tak prestižním místě jako je Elysejský palác
v Paříži. Práce se vyznačuje filigránskou jemností, dekorativností.
Autor si vyhrál s detaily, jednotlivé prvky se navzájem prolínají –
ryby malé i větší prorůstají tělem lidských postav, jejich šacením,
ze stély trčí hlavy ryb tryskající vodu, na krunýři želvy ulpěly
miniaturní lidské hlavy… Na Ariónově kašně se fraktálně opakují
motivy želv, ryb a lastur ve stále zmenšujícím se měřítku. Stojíme
před dílem až pohádkově poetickým. Tělo delfína i stéla jsou navíc
pokryty nejrůznějšími odkazy na bohatou historii města a jeho obyvatele
(plány zahrad, nápisy, pečetidla atd.). Kašna je tedy i oslavou
samotného města.
Výběr Theimera pro realizaci Ariónovy kašny byl velmi dobrý, nejenže
nenarušuje barokní ráz města, naopak je jeho oživujícím a živým
prvkem.
