Já a ty, Slunce a Měsíc a Bara Nyan z Českých Budějovic – nic vám to neříká? Tak teď už bude.
NEBESKÝ FLÁM
Podívej!
Slunce, ten věčně rozpálený mozol,
který před polednem
utíká před měsícem
a po poledni
za ním uhání
(nebo naopak?)
se jen tak skulí do dolíku
– jako kulička na jaře
a neřekne ani DOBROU NOC.
A tohle je
Měsíc, náš manekýn,
předvádí svému
hvězdnému publiku
svoji nahotu,
v poslední době je utahaný
tím věčným
dorůstáním a couváním,
unavený
tím věčným
obnažováním a couráním,
ustaraný,
že jednou nedoroste
a hvězdy se mu vysmějou.
Jedna docela nedospělá hvězda
ti uvízla ve vlasech
– voněla ranní rosou
a svítáním
Podívej!
Téhle maličké se chce
po další proflámované noci
tak strašně spát…
Další hvězda padá k ránu
únavou
– rychle si něco přej…
VEČERNÍ LEPORELO
Večerní Karlův most,
unavený
od malířů starostí za pětku,
od slepých kytaristů,
kteří brnkají o svém osudu
pořád dokola,
od herců pantomimy
a jejich neviditelných rekvizit,
od drobků a holubů co je zobou,
od prodavačů umělé krásy
a vůně orientu,
kteří se ve dne nudí
a večer u piva a u zpráv
myslí na to,
jak je svět příliš malej,
příliš nedospělej
na všechny ty trable
a průšvihy dospělých.
Myslí na lodě,
které každý večer plují
po řece pro milence romantiky,
pro samotáře
a pro námořníky ve výslužbě
– chybí jim moře, rackové
a vítr
Večerní Karlův most
pošlapaný smíchem, vráskami
a spoustou slov,
rozhodl se, že neskočí
do Vltavy,
protože příliš miluje
poezii, souhvězdí
a bojí se výšek.
Taky miluje měsíc,
když je ho jen polovička
– kolíbe se na houpacím křesle,
kouří tabák z dýmky
a na prstech počítá
kolik bylo odlivů a přílivů
od počátku světa
Ještě miluje uličnici lásku,
tu nevyzpytatelnou tulačku,
pro kterou se rodí,
pro kterou se umírá,
pro kterou se snáší modré z nebe,
píšou se verše, opíjí se levným vínem,
skáče ze střech paneláků,
dělá spoustu dalších hloupostí
a blbne.
Ona se toulá
po hospodách,
načáchlá pivem a cigaretami
směje se těm,
co chytaj druhej dech,
sem tam si dá práska trávy
a pak se převaluje
v iluzích,
mrká na ty,
co po ní touží,
aby jim mohla ujet
tramvají až
na konečnou.
darovaná, hýčkaná,
zatracená,
prodaná, proklínaná,
povznášející, zneuctěná,
zmoklá
loudá se
na přelomu dneška a zítřka
po Karlově mostě,
protože v té chvíli
ji nikdo nepotřebuje.
EMOTION
Měsíc se vyšklebuje
jak vyfouklá pneumatika,
tvůj vyhaslý úsměv
ještě chvíli doutná
do tmavého mrzutého rána.
Odejdeš.
– díky, bylo to fajn
a s sebou si odneseš
všechny svoje mindráky.
Zapálím si další depku cigaretu
a ještě chvíli se budu poflakovat
v uplynulý noci.
– kde jsi ležel ty
zbylo ještě trochu
tepla
Otevřeným oknem
vyplivnu
ponurý myšlenky
a jednu zbytečnou
polemiku o lásce.
Co zůstane?
– závan ranního
nechcesevstávání,
spěch a nevyspalé
tramvaje,
na zdi Variace na dané téma
od Theodora Pištěka,
průvan
a já
rozbitá
Mám sucho v ústech
a tak polykám slzy,
kytky,
Tebe a to tvoje
„tak snad někdy příště bejby“,
decibely velkoměsta,
holuby na střeše,
smutný hlas houslí,
starého emigranta
od vedle…
A horkou kávou zapíjím
depresi,
ranní nevolnost
a závratě z výšek.
Chtěla bych skočit,
ale mám strach,
že mi vezmou srdce.
Unavený doktor se usměje
„Špatně jste s ním zacházela, slečno!“
A já už nikdy nikomu
nebudu moct říct
„MILUJU TĚ“
ZÁCHVAT IMPRESIONISMU
Neohrabané svítání
smylo vybledlý mejkap
unavených hvězd po další
probdělé noci.
Vyzáblé a zimomřivé slunce
se samou nudou nacpalo
do klíčové dírky
a s ním celý můj
malý svět
– houpe se na rádiových vlnách
a kroutí zadkem
nesmyslné křeče
decibelů
Pozoruje, jak podzim škytá
– poklimbávají
u Nedokončené
– tak zase příště v E moll
Z čáry života na mě
na mě pokukuje zbytek rozumu,
putuje v mých žilách
a taky
láhev šampaňského ze včerejška,
Beethoven a jeho Osudová,
Ty,
moje druhá láska
Já,
rozpuštěná v tvým „to je život“,
bezdomovci s okenou a chlebem
a se vším co mají po kapsách,
párek teploušů od naproti,
vyblité ráno a s ním první tramvaj,
dobrou noc po noční,
vlasy načáchlý pivem,
vousatá noc, když zvrací tmu
a cigaretu nalačno,
tvoje starostlivá hlava
opilá větrem,
jedním Exáček „tak na nás“
a zbytečným polemizováním
o tom, proč nejsi já a já nejsem ty
o tom, co bude až tady nebudem
o tom, co bylo než jsme byli
Taky ještě předpisové milování
v kolik, kde a jak,
letní i zimní slunovrat
a listí, které trpí závratí
– tetelí se ve víru
jako ticho probodnuté
proudem slov čerstvě
nabroušených
kapesním nožem
našeho údržbáře Franty.
To všechno pulsuje mým srdcem
čtyřiadvacet hodin denně
bez šance
na jedno zastavení,
jen na jedno vydechnutí
na jedno ÁCHJO.
Z okna plivu kaluže, protože
chudokrevná zima
vykrvácela na několik let
a doktoři na celém světě
nemají její krevní skupinu,
zatímco
tys prospal
svoji novou vrásku,
můj první šedivej vlas
a porod slunce
– teď trochu puberťačí
a dospívá k západu
A ty pořád ještě spíš.
