Rozhovor s Jiřím Holubem,
mladým autorem, jehož prvotina právě leží na pultech, má přesně to, co
byste od rozhovoru s mladým autorem čekali. Radost ze svého díla, deziluzi
ze světa literatury a touhu psát dál, když to aspoň trochu půjde.
A jestli vás ani to neosloví, tak se aspoň dozvíte, jakou to dá námahu,
aby někdo vydal vaši knihu, a jaké různé peripetie jsou s tím
spojené.
Matylda je tvoje prvotina. Jak se vůbec člověk k takové
prvotině dostane? Jsi zastánce toho, že pokud nemáš kontakty,
v literatuře si ani neškrtneš, nebo si to nemyslíš?
Pokud nepočítám povídky vydané ve sbírkách, pak je Matylda
opravdovou prvotinou a jako takovou ji taky provázely těžké porodní
bolesti. Vydat v dnešní době cokoliv, když nejste dítětem někoho
známého nebo vydávaným autorem, to je úkol, který by se dal bez zardění
nazvat nadlidským. Bez protekce a přímluvy mých múz, Daniely Fischerové a
Ivony Březinové, by asi ještě dneska odpočívala v šuplíku v podobě
rukopisu, a to i přes slavného prapředka Emila Holuba, který by mi měl
jinak cestičku vyšlapat.
Nedemotivuje tě trochu tenhle princip v literatuře a celkově
v umění? Nedíváš se pak nejednou trochu jinak na všechny ty autory kolem
i na ty, kteří zatím to štěstí „někoho poznat“ neměli?
Asi bych neřekl, že mě to přímo
demotivuje, jako spíš „nasírá“. Ze školy znám pár lidí, kteří jsou
vyložení „talenti“, ale protože nemají tu trpělivost tímhle kolotočem
projít, nikdo si jich nevšímá a oni postupně rezignují na to, že by jim
někdy někdo něco vydal. Já měl to štěstí, že jsem navštěvoval
semináře Ivony Březinové, které nebylo jedno, co se s tvorbou studentů
děje po ukončení hodiny, a neskutečně za své svěřence bojovala. Díky
ní jsem si měl možnost projít tím martýriem kolem vzniku knihy, od jejího
zrodu až po konečný výsledek. Jsem od přírody optimista a psaním se
živit nehodlám, takž spíš to, že je moje Matylda na pultech, beru
jako příjemný vedlejší produkt mého studia. Co se týče toho, jestli se
na ostatní autory a lidi kolem literatury dívám jinak – určitě ano, už
z důvodu, že vím, kolik energie člověk musí vydat, aby byl vydán.
To mě přivádí k další otázce. Většinou po vydání knihy
autorova práce nekončí, prochází různými rozhovory, připravuje se na
křest knihy, na různá čtení, propagaci atd. Až na několik málo
rozhovorů, včetně tohoto, se zatím nijak zvlášť nesnažíš. Je to proto,
že vydání knihy opravdu bereš jen jako zábavu, nebo tě tohle selfpromotion
prostě nebaví?
Uf, já v tom zatím nějak neumím chodit. Knížka měla několik
odložených vydání, což znamená, že měla vyjít nejprve loňský říjen,
pak v únoru, pak v dubnu, pak v druhé půlce května… Zezačátku jsem
pořád něco chystal, plánoval, těšil jsem se. Ke konci, po nějaké třetí
změně už to bylo spíš únavné a trochu to nabouralo všechny ty
předchozí plány. Chtěl jsem třeba udělat křest na Literární
akademii – leč Matylda se dostala na pult až po státnicích a
zkouškovém období, takže i tahle varianta padla. Prostě jsem nad tím tak
nějak mávnul rukou a nechal tomu volný průběh. Druhá věc je ta, že jsem
sám sebe nikdy neuměl pořádně prodat. Teoreticky vím, jak na to, prakticky
je to trochu horší. Neumím třeba zavolat do časopisu s tím, že jsem
vydal knížku a že bych na ni rád recenzi. Možná bych to měl brát
vážněji, třeba si říkat, že na Matyldě stojí moje budoucnost
„být vydáván“ – ale jak říkám, když se povede, budu rád, když
ne, z okna kvůli tomu neskočím (a nejen proto, že jím neprolezu).
Hehe, vidíš, v narážce jsi nakousl další téma, svou váhu.
Říká se, že první tři díla jsou vždy hodně autobiografická. Vidíš to
taky tak?
Moje váha je úplně v pořádku!
Ale máš pravdu, tuhle poznámku si z hodin evropské literatury taky
pamatuju. Rozhodně si nemyslím, že by byla Matylda autobiografií
nebo třeba jen knížkou s autobiografickými prvky. Určitě zahrnuje
odlišnost a bere ji jako jedno z důležitých témat, ale neviděl bych to na
nějakou hlubokou psychoanalýzu. Samozřejmě že z něčeho člověk těžit
musí, moje práce na památkách, pár příběhů, které člověk vyslechl a
zaznamenal, ale zase takovou spojitost bych v tom nehledal.
Myslím si, že právě pro ty autobiografické prvky kniha vůbec
není pro děti, i když se tak o ní často mluví. Jsou tam odkazy na tvou
generaci, které děti určitě nepochopí, dokonce je chudáky i mystifikuješ
různými slovními přesmyčkami.
To je totiž geniální plán. Pod rouškou dětské literatury se vplížit
do hlav dnešních „Husákových dětí“ a vyvolat v nich vzpomínky na
dobu minulou, která byla z pohledu historie úplně „zmagořená“ a
neuvěřitelná, přesto něčím krásná. Děti si tehdy ještě chodily hrát
ven, mámy je naháněly až k večeři, nesedělo se doma u počítače a ani
u televize, protože v ní vlastně nic, co by se dalo sledovat, neběželo.
Na druhou stranu v knížce si svoje najde i ta nejmenší generace, které je
Matylda oficiálně určená. Vyzkoušel jsem hlasité čtení pro tři
generace – každá reagovala na něco úplně jiného. Vím, že pokud bude
nějaký dospělák, který „pamatuje“ tuhle knížku, nahlas číst svým
ratolestem, určitě se u ní neunudí ani on, ani posluchač. A co se týká
slovních přesmyček – ty přece k dětství patří, ty jsi někdy
nevyslovoval něco jinak? Neměl nějaký výraz, který jsi pobral úplně mimo
smysl, a pak ho neopakoval? Součástí knížky je taky malý testík na jejím
konci, kde se nejčastěji opakované zkomoleniny vysvětlí. Je tu ale čistě
na přání nakladatelství, já sám bych ho tam nedával. Mám pocit, že se
současným dětem hrozně moc život ulehčuje, někdy až zbytečně.
Nemusejí vůbec přemýšlet, nad něčím se pozastavit. A to podle mě není
vůbec dobře.
Větší část knihy by se bez skrupulí dala označit za
tragikomickou. Souhlasíš s tím?
Myslím, že tak je to v pořádku, že právě tady můžou malí
čtenáři vnímat, že někdy nejde všechno tak lehce a samo, že někomu
jinému se život zase až tak nepovedl, a třeba si i uvědomit, že často
řešíme ptákoviny, zabýváme se věcmi, které vůbec nestojí za jakoukoliv
námahu. Zatímco někdo jiný, komu život nepřál, umí z toho, co se kolem
děje a dělo, vytěžit to nejlepší a dokonale si to užít. To je umění
života a snad i kouzlo tragikomiky. Smát se něčemu, z čeho
vlastně mrazí.
Ta tragikomika byla plánovaná? Chci tím říct, jestli jsi ten
druh spisovatele, co má dopředu promyšlenou kompozici, nebo píšeš a
příběh ti roste pod rukama?
Já vůbec neumím psát podle koncepce,
natož promyšlené. Moje texty vznikají většinou z věty, slova, snu,
situace, kterou vidím nebo slyším, nenaučil jsem se psát podle scénáře:
vymyslet kostru příběhu a obalit ji masem. Sám sebe občas překvapím
koncem, ten nikdy nevím dopředu, většinou k němu musím dojít, což
bývá problém, protože v případě sympatií, které uzrály mezi mnou a
hrdinou, mnohdy postavám nadržuji a nedovedu je ke konci, protože prostě
nemůžu. Třeba vím, že by měl umřít, ale já ho mám moc rád na to,
abych ho nechal, tak příběh pro jistotu nedokončím, schovám do šuplíku,
kde se na něj nalepí prach, žvejkačky, mastné otisky prstů a tak to
zůstane. Aspoň do té doby, než mě napadne schůdnější varianta nebo
třeba (po nějaké té odluce) přijdu na to, že ho vlastně tak rád nemám,
tak proč by nemohl zařvat, že jo? U zrodu Matyldy byla otázka
holčičky v tramvaji, která se zeptala kamaráda visícího na vedlejší
tyči, jestli neví, kolik váží Matylda, a pak se oba začali
šíleně smát. Mně v ten moment do hlavy skočila první věta a zbytek
už znáš.
Takže máš v šuplíku spousty hlavních postav, které miluješ
natolik, že je nechceš kvůli čtenářům zabít. To mi připadá úžasné!
Chystáš se nějakou v nejbližší době zavraždit nebo naopak zachránit
šťastným koncem a vydat?
Samozřejmě. V současné době mám rozepsáno tolik věcí, že být
známým autorem, do smrti bych nemusel nic než dodělávat konce. Určitě
bych rád dostal do nakladatelství novelku pro dospěláky, která se motá
kolem vyvlastnění zámků po druhé světové válce a následného pokusu
vrátit se na místa, odkud byli původní majitelé vyobcováni. To je asi
taková priorita. Pak bych rád udal krátký rukopis pro děti, které se rády
bojí, ale to se uvidí, asi bych trochu předbíhal. V případě, že by
Matylda sklidila nějakou pozitivní kritiku a dobře se prodávala,
budu nad nějakou „literární budoucností“ přemýšlet. A jestli ne? Co
mi vlastně v životě chybí? Vůbec, ale vůbec nic. Vždyť už dokonce vím
i to nejdůležitější – Kolik váží Matylda.
Foto: www.hlavanehlava.cz
Jiří Holub (*1975)
Je student Literární akademie Josefa Škvoreckého. Od svých
devatenácti pracuje v památkovém sektoru, nejprve jako průvodce, později
jako kastelán na hradě Švihov či zámku Humprecht. Spolupracoval s Českou
televizí, kde se podílel na výrobě ranních pořadů pro děti, publikoval
ve sbírkách pro děti Zuby Nehty a Tisíc jizev. V současné době
připravuje pro vydání svou první „dospělou“ novelu.
Napsat komentář