Pokud chce někdo na vlastní kůži (a duši) okusit následky požití omamných látek bez nebezpečí návykových následků, má dvě možnosti. Buď opustit tuto nebezpečnou myšlenku, nebo se začíst do „Fridy“. Vzhledem k excelentní kvalitě látky a přesnému dávkování zaslouží si druhá možnost být zcela jistě doporučena k vyzkoušení.
Malířka Frida Kahlo po prodělané obrně a následné havárii, při které ji porazí trolejbus a probodne její tělo několikametrovou tyčí, stráví zbytek života ve virtualitě snů a halucinací. Její tělo je neustále prolezlé sedativy, alkoholem a mokvajícími boláky a její život sám je směsí střípkovitých skutečných zážitků, fantazií plných lásky, sexu a nezvedeného života. 
Než se do knihy začte, může leckterého čtenáře po letmém přelétnutí obálky napadnout otázka, jaká může mít Kafkova Frida zaříkávání. Že by si toho zeměměřiče nakonec přece jen vzala? Začte-li se, pak zjistí, že zas až tak daleko od pravdy není. Manželství Fridy K. je stejně virtuální a plné absurdit jako Kafkův Zámek. Sňatek se slavným malířem a sochařem Diegem Riverou na jedné straně Fridě rozšiřuje množství světů, ve kterých se pohybuje bezpočet jejich fantazií, zároveň také způsobuje rozhádanost jejího Já. Frida sice miluje svého muže až za hrob, ale to v tomto případě není zas až tak důležité, neboť se sama po celou dobu již v hrobě částečně nachází. Stejně tak ho až za hrob i nenávidí. Miluje ho natolik, že s ním žije, nenávidí ho tak, že ho opouští. Nic z toho jí nečiní šťastnou, nic z toho ji neuvádí v neštěstí.
Frida se ostatně nezabývá tím, jak se změnila ona a její život po havárii. Jediné, co je schopna vnímat, je změna okolního světa. Lékaře, kteří ji na řadu let uvěznili do sádrového krunýře v domnění, že se jim podaří 
vytvořit nové tělo, společnost, ve které se pohybuje její manžel, to vše je obaleno v baldachýnu sedativ a opiátů tak důkladně, aby nebylo poznat, co je skutečné a co nikoliv. Jediné fantazie, které si připouští, jsou její erotické zážitky. Neustále je ochotná k vyprávěním o tom, s kým a kde právě ten den souložila a je zcela jedno, jedná-li se o námořníka ze zaplivaného přístavu, Lva Trockého, nebo jeho manželku.
Samotný jazyk vyprávění je brilantní a neustále balancuje na pomezí psychoedelických halucinací a romantické poezie. Jazyk zde nahrazuje čtenáři drogu, kterou musí mít vypravěčka neustále v sobě a působí při čtení knihy stejné stavy jako má hrdinka při malování svých obrazů. Ostatně, Frida Kahlo je silná a výjimečná žena a stejný zážitek pak zákonitě vyvolává i její vyprávění, končící na smrtelné posteli, s poslední dávkou sedativ, s poslední lahví tequily a s posledním snem o šťastné ženě.
Ukázka:
Odletěla jsem do New Yorku, kde jsem měla mnoho milenců. Sbírala jsem těla v posteli. Byla jako spousta písku, odpad při vysychání oceánu. Byla jsem pod anestetiky. Ta těla byla jako štěrk, ostré kamínky. Ani jsem je nepočítala. New York byl kamenolom. Někteří muži před mými jizvami, hnisavými boláky a bažinatými ústy s pahýly žčernalých vyviklaných zubů utekli. Utekli před podivností mého sádrového korzetu. Před složitostí milování. Před faktem, že si nikdy nezouvám boty. Měla jsem truhlu plnou "útěkových" důkazů. Deštníky, šátky s monogramem, rukavice, klobouky, sluneční brýle, hedvábné kravaty, pistole, dýmky, klíče od vozu, zlaté manžetové knoflíčky. Té truhle jsem říkala "má zoufalá srdeční komora".
Kate Bravermanová, Zaříkávání Fridy K., Jota, Brno, 2007, přeložila Vanda Ohnisková
