Napsat špatný román nebývá
příliš těžké. Napsat programově špatný román si už žádá dávku
spisovatelské odvahy a drzosti. Ale nebyl by to Gombrowicz, aby se bál tuto
výzvu přijmout. Ve svém málo známém románu Posedlí nakupil
směs motivů brakové literatury, jedním dechem vše zparodoval a ještě sem
propašoval typické prvky svých budoucích, o mnoho slavnějších děl.
Zbožňovat, nebo nenávidět – nebo obojí? V Gombrowiczově „podvojném
světě“ se nelze ptát jinak.
Na začátku prý byla výzva, zda autor, který po vydání
Ferdydurke sklidil úspěch zejména v intelektuálních kruzích,
dokáže zaujmout i „širší čtenářskou obec“ od hospodyněk až po
akademiky. A byl tu také méně prozaický důvod – Gombrowicz měl čím
dál hlouběji do kapsy. Román Posedlí začal pod pseudonymem
vycházet na pokračování v jednom z polských deníků a poté, co jeho
autor odjel v roce 1939 do argentinského exilu, na celou „záležitost“
zapomněl. Ale Posedlí se nakonec přece jen objevili a je to jen ku
prospěchu věci. Vždyť právě v tomto „skandálním a pokleslém
románovém braku“, jak by možná dílko počastovali doboví recenzenti,
krystalizují základní prvky následujících slavných Gombrowiczových
románů.
Jestli se celým Polákovým dílem
prolíná jako červená nit otázka „formy“, pak v Posedlých
právě „formu“ (zde konkrétně žánrové literatury) naplnil dokonale.
Tajemný dům, napětí, záhady, romantická (a tak trochu podivná) láska,
prostředí polské smetánky, akce vršící se na akci, překvapivé zvraty,
to všechno Posedlým nechybí. Žádný „gotický román“ se
nemůže obejít bez atributů, jako je tajuplný hrad, kde straší,
maniakální posedlost, vířící emoce, panický strach a trochu toho
erotického dusna. Od začátku nás ale všechno, co se zde děje, poněkud
znejisťuje (vždyť tohle je Gombrowicz a u toho není nic míněno smrtelně
vážně!). Jsou ty nedokonalosti, jako je zmatená kompozice, nastavované
zápletky, náhlá změna jména hlavního hrdiny v průběhu vyprávění,
záměrné?
A opravdu, jestli je první polovina knihy – počínaje příchodem
mladého tenisového trenéra Leščuka do aristokratického sídla v Polyce a
jeho seznámení s rozmařilou dívkou Majou, přes výlety na nedaleký hrad
napěchovaný záhadami, jako je pokoj se stále se zmítajícím hadrem –
vystavěná na klasickém žánrovém schématu, pak v druhé polovině knihy
už Gombrowicz popustil uzdu svému umění parodie a grotesky. Ve vesnickém
lokále se strhne rvačka kvůli zabíjení much na mucholapce, vědec se
snaží vymámit ze senilní služky grimasu v obličeji a objasnit tak záhadu
na tajuplném hradu, jasnovidec zarputile pátrá po racionálních
příčinách vraždy…
Od začátku nás ale všechno, co se zde děje, poněkud znejisťuje
(vždyť tohle je Gombrowicz a u toho není nic míněno smrtelně vážně!).
Jsou ty nedokonalosti, jako je zmatená kompozice, nastavované zápletky,
náhlá změna jména hlavního hrdiny v průběhu vyprávění,
záměrné?
Lze souhlasit s tvrzením Jerzy
Jarzębského, který v doslovu píše, že Posedlí představují
zvláštní laboratoř, v níž si Gombrowicz ověřoval fungování různých
typických dějových pásem svého stylu. Vždyť v detailech postupně
začnou vyvstávat klasické gombrowiczovské prvky: parodie polské smetánky
(jako v Transatlantiku), motiv hry, která se stává realitou (jako
v Pornografii), luštění tajemství, šifry světa, která obklopuje
románové hrdiny (jako v Kosmosu) a především motiv dvojnictví,
podvojnosti. I v Posedlých totiž vztah mezi Leščukem a Majou
kolísá mezi láskou a vzájemnou krutostí, mezi erotismem a zločinem, mezi
dvěma stránkami téže bytosti.
Posedlí navzdory výše řečenému zůstávají zástupcem
žánrové literatury, ke které už patří všechna ta klišé známá
z detektivek, dobrodružných románů, hororů, jejichž prvky se zde mísí
v takovém množství, že se v určitém momentu před čtenářem zjeví na
kost v celé své nechutně podbízivé podstatě. Pod touto povrchní rovinou
se ale odkrývají o poznání hlubší odkazy k Markýzi de Sade, Poeovi nebo
Freudovi, ale jen matně nastíněné, nedotažené do konce, svébytně
zpracované a podřízené autorskému plánu. I proto Posedlí
dávají na výběr – buď je číst zcela vážně (a poté zkritizovat
jejich „literární“ úroveň), nebo je číst prizmatem ostatních
Gombrowiczových děl (a výborně se při tom bavit).
P. S. Hodnotit numericky Posedlé je jako vážit vzduch na miskách
vah. Pro čtenáře obeznalého s autorovým dílem je zbytečné vymýšlet
procento a pro ty ostatní, dosud nezasvěcené, je to padesát na padesát.
Důvěřovat v tomto případě spisovateli? Nebo žánru? A není
to jedno?
Ukázka:
„Profesor musel vynakládat veškerou duchovní sílu, aby to vydržel.
Ten hrad ve své prázdné mohutnosti, s propastnými šelesty,
s nekonečnými labyrinty, vlhkem a melancholií mohl nervově vyčerpat
každého člověka, který tomu neuvykl, který se tu neaklimatizoval.
A k tomu všemu každodenní styk s tragickým šílencem. A k tomu všemu
věčná válka s Cholawickým, ustavičné nebezpečí, že ho sekretář
podrazí nebo na něj spáchá atentát. A k tomu všemu – třepetající
se ručník, ohavná stará kuchyně, kde straší! Reálná nebezpečí se
splétala se šílenstvím a hořkostí metafyzické skutečnosti – a svět
se přímo prolínal se záhrobím v mlčení starobylých komnat.“
Witold Gombrowicz, Posedlí, Argo, Praha, 2008, překlad Helena Stachová.
