Soubor jedenácti povídek Tisíc jizev mladých spisovatelských adeptů zastřešuje téma nevšedního sourozeneckého zážitku a autorský status absolventů Literární akademie Josefa Škvoreckého. Základní motiv je v knize rozpracován s kolísavou úspěšností. Odkazuje titul sbírky k nespočtu jizev z předčasných probuzení, anebo spíše k nenaplněným očekáváním dětským či čtenářským?
Zásadním problémem neškodné, ale nepříliš výrazné knihy je absence jasného konceptu. Naléhavě tu chybí předmluva či doslov představující tento literární projekt, komentář přibližující záměr kompilace. Jediné poskytnuté informace zastupuje odstavec otištěný na přebalu. Tyto strohé řádky se však omezují na anemické konstatování naznačující, že se jedná o náruživě dobrodružnou sbírku povídek. Navíc vybízí ke čtení „za úprku před lačnými šelmami“, což je zřejmě míněno v nadsázce, ale přesto zůstává matoucí. Znamená to v neklidu? Snad. Takřečené vytloukání klínu klínem může být v některých situacích podnětné nebo jiným způsobem účinné. Ale doporučovat volbu takového čtení ve spěchu nebo v úzkosti? To je obrovský hazard. Nabádat k výběru podobného titulu (ač strašidelností zákeřného jen v nepatrných náznacích) pro stav ohrožení je zkrátka dost riskantní.
Být dospělý jistě nemusí představovat žádnou toužebně očekávanou metu. Lze předpokládat eventuální stanovisko upřednostňující naprosto (imaginativně, emočně i jakkoli jinak) nezátěžovou prózu. Nicméně upřesnit zamýšlenou intenci knihy a její cílovou skupinu by zcela určitě bylo k užitku. Pokud se čtenář neoprostí od „povrchně dospěláckého“ vnímání, budou ho v textu nezřídka iritovat sdělení typu „Když nesvítí slunce, je to jako plavat ve vesmíru.“ Projevují se zde snad autorovy magickorealistické ambice?
Soubor povídek připomíná beletristické cvičení na stanovené téma. Z valné části sice dílka od autorského kolektivu Jizvitelů nejsou psána kostrbatě amatérsky, ale navzdory exotickým sceneriím jim schází jiskra, tudíž i chytlavost. Například vyprávění s názvem Bílá jeskyně působí dojmem, že smrt alespoň jednoho z potápěčů je nutnou podmínkou ospravedlňující smysluplnost a zaručující hutnost (takového) příběhu. Dohodnuto, dneska v noci je v podstatě povídání o jedné z mnoha malých, ale nezanedbatelných blamáží a deziluzí ve vztahu dětí a rodičů. Snahou o promyšlenost kompoziční konstrukce se vyznačuje povídka Dvě bedny.
Střídají se střízlivě popisné pasáže – líčení různých atraktivních biotopů – s převážně sémanticky průzračnými dialogy zhruba desetiletých sourozenců. To jsou (hlavní) atributy spojující jednotlivé povídky. Převážná část záznamů dětské komunikace představuje rušivý a samoúčelný faktor. Ovšem některé prvky líčení dokáží příjemně překvapit – třeba věta „Chvilka nervózního ticha rezonovala všude kolem.“ nepostrádá elektrizující potenciál.
Za nejzdařilejší a nejvyzrálejší považuji dvě závěrečné povídky Zpěv mrtvé královny a Kvoj, syn chánů. Z převážně unifikovaného stylu textů (odkazujících ke zkušebním školním literárním pokusům) vybočuje také námořně-lupičská skica Ladislava Konečného (Staré časy pirátské), jehož plastická kresba charakterů a nápadité dialogy, potažmo spád textu, nezklame ani ty čtenáře, kteří si od knihy slibují a požadují více než nenáročnou uspávanku pro děti.
Tisíc jizev není kompilací pro ledasjakou příležitost – ta správná se musí po způsobu lačných šelem obezřetně vyčíhat.
Ukázka:
Vyložil jsem jim, co jsem viděl pod víčky, když se mi rozezvučelo srdce, co mi stařec řekl a ukázal. Láma všechno překládal Altančimegovi a ten pořídil, poslušen svému dosavadnímu řemeslu, patřičný záznam. „Olgojchorchoj,“ přednesl básnicky láma do nastalého ticha, když jsem se dostal ke konci svých vidění. „Co to?“ „Olgojchorchoj, červ střevo, přeloženo doslovně, jeden z mnoha mýtických živočichů naší země,“ vyložil mi hned láma odpověď. Altančimeg nervózně těkal pohledem z lámy na mě, zjevně rozuměl jenom jednomu slovu, a to jej hodně vystrašilo. Láma se usmál: „Který není tak úplně mýtem,“ navázal na předchozí větu, „naopak je naprosto reálný a ty bys jej měl znát, je to tvé stádo, tvé dědictví.“ „Takže to moje stádo, Olgojchorchoj, je hromada červů?“ „Zrnko písku v trávě netvoří poušť a stejně tak netvoří jeden červ tvé stádo Olgojchorchoj. Kori alch-a selte – jednotlivost není celek, to si pamatuj…“
Tisíc jizev, Albatros, Praha, 2008.
