Thomas Gunzig – Kuru, antiglobalizační příběh

Kuru je dle encyklopedického hesla
onemocnění nervového systému, které téměř vymizelo, protože rituální
konzumace lidských mozků se již „téměř“ nepraktikuje. A Kuru
je také název vynikajícího románu belgického spisovatele Thomase
Gunziga – příběh svérázné skupinky mladých lidí, jejichž osudy
spojila obří antiglobalizační demonstrace proti skupině G8 v Berlíně.
Kdo komu vlastně „požírá“ mozky? Demonstranti sobě navzájem, nebo
„systém“ demonstrantům?

Thomas Gunzig je jedním z mladých
(připusťme, že ročník 1970 do této kategorie stále patří, a to nejen
mezi spisovateli) autorů, kteří mají širší čtenářský ohlas nejen ve
své rodné zemi – Gunzig navíc jako Belgičan píše francouzsky, a
s trojicí jeho knih se už mohli seznámit i čeští čtenáři.
Provokativní příběhy s prvky fantastična, parodie a svěžího plynulého
jazyka se pohybují na pomezí experimentu a letmých dozvuků postmoderny,
k čemuž patří i míšení žánrů (sci-fi, thriller, groteska), které
spolu s krátkými kapitolami dělají z Gunziga Davida Lynche současné
literatury.

Nejinak je tomu v románu Kuru, jehož podtitul „antiglobalizační
příběh“ prozrazuje, o co tady půjde především. Každou z postav
románu charakterizuje nějaká zvláštnost – Fred trpí migrénami,
nenaplněnou touhou po sestřenici Katerine a má „v hlavě mouchy a
někdy jich bylo tolik, že poletovaly a posedávaly téměř všude“,
Katerine čerpá životní filozofii z časopisu Cosmo, černé magie,
horoskopů a různých odnoží okultních věd, její manžel Fabio zase trpí
předčasnou ejakulací. Pierre je nepříliš povedený klon (jeho rodiče se
kdysi účastnili genetických pokusů), a také horlivý aktivista, jeho
přítelkyně Kristine pochází z bohaté rodiny, ale teď čte Marxe,
Proudhona, Lenina, Derridu a další, ale zatím zůstává jen u čtení, a
nakonec je tu Paul, který po pobytu v revolucionářských koloniích
v Jižní Americe trpí zánětem močové trubice.

Tihle všichni se shodou náhod ocitají uprostřed Berlína na demonstraci
proti skupině G8, někteří z nich z vlastního přesvědčení (Kristine,
Pierre), někteří jen proto, že neměli nic lepšího na práci (Fred, Paul),
někteří úplně omylem (Katerine). Samozřejmě že tématem románu je
fenomén antiglobalizačních protestů, které Gunzig karikuje do krajností,
ale spíše než fenomén sám ho zajímá existenciální situovanost jeho
postav. Ale mimoděk také klade otázku, jestli podstata protestů vlastně
nespočívala v halucinačním přesycení polopravdami, konspiračními
teoriemi a tragikomickou snahou vytvořit si svůj svět, ve kterém se budeme
cítit „doma“: „Každý den přelétávají letadla nad
nejcitlivějšími oblastmi planety: nad Evropou, Severní Amerikou,
válečnými oblastmi… a vypouštějí chemické látky, které se skládají
převážně z mikrovláken hliníku, aby vznikl ‚Umělý déšť‘. Jakási
odrazová plocha, která významně zvyšuje výkon vysílaných vln…“.
Může být vůbec „boj se Systémem“ smyslem života? Ve kterém okamžiku
se z aktivistů stávají roboti bez lidských citů? A mohou vůbec žít
ideje za spravedlnost bez lásky k nejbližším lidem?

Odpověď nelze vměstnat do jedné fráze, tím spíš ne
v románu Thomase Gunziga, jenž necílí jen na fenomén antiglobalizační
demonstrace, která je v příběhu spíše pozadím, na němž osudy
jednotlivých postav dostávají smysl (nebo o něj přicházejí). Fred,
kterého sponzoruje bohatý otec, „podnikatelský blb z osmdesátých
let“, tráví dny nicneděláním, marnou snahou pochopit filozofické a
politické eseje, bezmyšlenkovitě na sebe nasoukává oblečení značek
Adidas a Nike, není schopen nést žádnou odpovědnost, žije prázdný
život – s jedinou (nenaplněnou) touhou – po lásce. Jeho život je
odevzdaným čekáním na stáří a ani antiglobalizační revolta jeho život
nenaplňuje – podobně jako ostatní si do ní projektuje marnou naději,
jež by mohla vyřešit jeho osobní problémy. V důsledku je pak jedno,
jestli věříme tomu, že existuje tajný spolek Iluminátů, který chce
nastolit nový řád, nebo jestli rituální podříznutí slepice vyjeví
adresu milované bytosti – podstatná je víra, která dává životu smysl.
Ovšem, můžeme se ptát společně s Gunzigem, za jakou cenu?

Nabízí se srovnání s nedávno novým
románem Jaroslava Rudiše, který cílí na podobné téma a dokonce je
Gunzigovým vrstevníkem. Zatímco v Rudišově příběhu narazíme na momenty
přílišné spisovatelské „upracovanosti“, křečovitosti a zbytečné
upovídanosti, Gunzig vypráví plynule, bez zádrhelů, s vtipem, příběh je
pro něj hra a experiment, takže i několik těch nadpřirozených jevů mu
lze prominout, protože do příběhu tak nějak přirozeně zapadají. Co
ovšem oba romány spojuje, je vedle letargického hlavního hrdiny také
otázka, jaký je smysl protestu dnes. V době, kdy už odezněly vzpomínky na
Seattle v devadesátém devátém roce, kdy se díky internetu otevřel takový
informační prostor, jenž pohltil sám sebe. V době, kdy informace už
nikoho nezajímají, podstatná je pouze jejich produkce, černá díra, která
paralyzuje všechny snahy dát něčemu smysl. A samozřejmě – může
v takovém světě existovat skutečná láska?

Ukázka:

Migrenózní Fred, intelektuální Kristine, divoce revolucionářský
Paul a neduživý klon Pierre. Parta hrdinů odhalujících hrůzy
kapitalistických represí a možná i velké celosvětové spiknutí. Tahle
myšlenka Fredovi probleskla hlavou a on se hořce usmál. Vzpomněl si na ty
požehnané časy, kdy se poflakoval ve svém bytě a mohl se sedm dnů v kuse
dívat na televizi, popíjet pivo, kouřit jointy a předstírat přitom, že
pracuje na disertační práci, jejíž téma se mu nikdy nepodařilo ani
pořádně definovat. Proklínal svou slabost, která ho zavedla až sem do
Berlína, do toho všivého bytu, do společnosti jeho přátel považujících
ho za úplného vola, který je schopen postarat se během demonstrace tak
akorát o jeden foťák. O kameru už ne. Stejná blbost mu pár hodin před
demonstrací nedovolila říct, aby šli bez něj, že on zůstane tady, že
chce začít žít jako dříve, že si koupí chipsy a bude se dívat na
televizi. A počká na ně.

Thomas Gunzig, Kuru, antiglobalizační příběh,
Garamond, Praha, 2010, překlad Martin
Kučera.