Reif Larsen – Mapa mých světů. Úžasné putování T. S. Spiveta

Komiks, zápisník, pohádka,
dobrodružný příběh o cestě za dospělostí… Jak popsat knihu, která
v sobě nese jednu velkou „životní mapu“ mladého kartografa, velké
putování Amerikou, spoustu drobných světů naplněných jak úžasem a
okouzlením z poznávání, tak i smutkem z osamění a nepochopení? Reif
Larsen napsal silný příběh a svázal ho do krásné knihy plné ilustrací,
map, schémat, v níž je příjemné se zabydlet, listovat jí, jednoduše,
bavit se čtením.

„Kartografické pravidlo číslo jedna je, že pokud nějaký jev
nejste schopni pozorovat, nesmíte ho zanést na papír.“ píše T. S.
Spivet, dvanáctiletý hrdina románového debutu Reifa Larsena (1981), tak
trochu geniální dítě z amerického Západ(ákova)u. Vyrůstá na osamělém
ranči uprostřed Montany spolu s výstřední rodinou čítající matku –
nepraktickou entomoložku zarputile zkoumající dosud neobjeveného brouka,
které by podle slov T. S. Spiveta možná bylo příjemnější, „kdyby
její děti měly exoskelety a uschly po jednom životním cyklu“, dále
nemluvného otce-kovboje a rančera, který bez mrknutí oka drtí v ruce
sklenky s whisky, a starší sestru Gracii, která se vymyká snad jen tím,
že je normální puberťačkou se vším, co k tomu patří.

Lehce karikaturní a schematické
vykreslení postav spolu s pohotovými komentáři „dětsky dospělého“
vypravěče stojí za celkově humorným laděním románu, který se i přesto
pohybuje na vlnách jemné melancholie. Spivetův dětský svět je naplněn
nejen okouzlením, vášní zaznamenávat sebemenší detaily světa do map,
nákresů, grafů, schémat a plánků (ať už se jedná o výrazy tváře
nebo loupání kukuřičných klasů), ale i samotou, nepochopením,
odcizeností. A zaznamenávání do map jde Tearho Spivetovi opravdu dobře,
dokonce tak dobře, že za své nákresy pro Smithsonovo muzeum ve Washingtonu
má obdržet Bairdovu cenu za popularizaci vědy. Má to ovšem problém –
nikdo zatím neví, že autorem nákresů je dvanáctiletý kluk z Montany a za
druhé, Washington je na druhém konci země. A tak si Spivet zabalí své
zápisníky, dalekohledy, kompasy, prostě všechno, co správný kartograf
potřebuje, vytratí se tajně bez rozloučení z domu a jako správný
„hobous“ naskočí na nákladní vlak jedoucí směr východní pobřeží.
Tady začíná jeho velká cesta, velké dobrodružství, kde se popisnost a
názornost reálného světa mísí s tajemstvím, které nelze zaznamenat do
žádné z map.

Larsenovo vyprávění je dobrodružnou pohádkou o cestě za dospělostí,
a i když se odehrává v současnosti, není oproštěno od zázraků či
spíše tajemství, které nedokáže rozluštit žádná věda. Vyprávění
jako by se retrospektivně vracelo k již prožitému a lze jen kvitovat
autorův lehký a plynulý styl, nadhled i vtipné glosy bytostně aktuálního
dění (americká společnost, postavení vědy, kreacionizmus). Nic z toho se
nevytratilo ve vynikajícím překladu Kateřiny Hronové. Kniha je stylizována
jako chlapcův zápisník a její součástí jsou Spivetovy ilustrace, mapy,
schémata a „komentáře pod čarou“, vytvářející onu pestrou síť jeho
světů a jedinečnou podobu celé knihy.

Ona důvěrnost, která promlouvá z kreseb i vyprávění jako by se
dotýkala všeho toho, čím jsme se sami nechali okouzlovat v bohatě
ilustrovaných dětských encyklopediích, knihách Julese Verna nebo
příbězích Olivera Twista. Pocit jasně definovaného světa pospolitosti
lidí i věcí, kde všechno mělo svoje místo, kde byl vždycky nějaký
hrdina, který byl „náš“. Nejinak je tomu v knize Reifa Larsena, kterou
asi nikdy v učebnicích literatury nenajdeme, ale proč se trápit tím, že
se z ní kdosi snaží udělat bestseller, když jí samé je to okázale
jedno. Podstatnější je, že čtenáře dokáže zasáhnout svým upřímným
a lehce sentimentálním náhledem na svět dětství, svět vůbec.

Knihou se line otázka, zda je opravdu
všechno „zaznamenatelné“ do map. I Spivet si navzdory svým geniálním
schopnostem uvědomuje, že tomu tak není, ať už je to láska (proč spolu
žijí dvě tak odlišné osobnosti jako jeho rodiče?), bolest ze smrti bratra
(proč se Layton nešťastnou náhodou zastřelil ve stodole?) nebo lidská
osamělost (chybím někomu, když jsem odjel?). Bylo by zbytečné
vyjmenovávat všechny prostory a světy, které se v Larsenově knize
dostávají ke slovu, ať už v nákresech, Spivetově vyprávění či
vložených pasážích rozepsaného příběhu Spivetovy matky,
pojednávající o životním osudu jeho prababičky Emmy Ostervillové, která
„nepochopitelně“ zahodila svou vědeckou kariéru sňatkem s negramotným
finským přistěhovalcem, prvním z početného klanu Spivetových.

Na úplně poslední straně knihy je ve zběsilém víru čar ukrytý nápis
„všechno je fikce“. Ano, je těžké mapovat fiktivní krajinu
románu, tak proč se o to vůbec pokoušet, když je takový zápas předem
rozhodnutý? Možná si občas přece jen potřebujeme nakreslit nějakou tu
mapu našeho světa a hledat v ní to, co ve skutečnosti není, tedy zatím
není, ale může být…

Ukázka:

Za sedm minut jsem zaznamenal, kolik lidí po ulici šlo nebo jelo samo,
kolik cestovalo ve dvojici a kolik ve skupinách po třech, čtyřech, nebo
pěti a více. Vždy když jsem zaznamenával jednotlivé lidi, nastal krátký
okamžik, kdy se mi jejich svět otevřel a já pocítil, jak je jejich cesta
naléhavá, jak už jejich nohy předvídají tkané koberce a vyměřené
schodišťové šachty svých cílů. A pak zmizeli v mříži ulic a stali se
jen další čárkou na mém grafu.
Postupně jsem získával širší obrázek: z 93 pozorovaných 51 šlo nebo
jelo samo. Z nich 64 procent poslouchalo hudbu přes sluchátka nebo mluvilo
do mobilního telefonu, snad aby zapomněli na to, že cestují sami.
Po chvíli uvažování jsem vymazal číslo 51 a napsal jsem 52, přičemž
jsem červíky růžové gumy smetl palcem ze stránky. Byl jsem teď jedním
z nich.

Reif Larsen, Mapa mých světů. Úžasné
putování T. S. Spiveta, Odeon, Praha,
2010, překlad Kateřina Hronová.