O undergroundu již bylo za dvacet let svobody napsáno mnohé. Kompilace textů, které udávaly undergroundu ideový směr, případně reflektovaly (lépe řečeno sebereflektovaly) tento podzemní kulturní proud ještě v době jeho vzniku, tady docela chyběla. Publikace nazvaná Pohledy zevnitř tak může být zajímavým příspěvkem k dnes již poměrně dobře probádanému fenoménu české literatury.
Podtitul této publikace zní „Česká undergroundová kultura ve svědectvích, dokumentech a interpretacích.“ 
Přesněji řečeno, v publikaci najdeme čtyři dokumenty, jedno svědectví a jednu interpretaci. V této knize se sešly takřka všechny významné kanonické texty undergroundu – Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození a text O české undergroundové literatuře 70. a 80. let, Bondyho Kořeny českého literárního undergroundu v letech 1949–1953, text Jáchyma Topola Příběh Revolver Revue a vzpomínkový článek Paula Wilsona. Knihu doplňuje výborná a rozsáhlá studie Martina Machovce, která uvedené texty uvádí do širších kulturních souvislostí a je vlastně jakousi stručnou historií undergroundu.
Samozřejmě nejde tady o nic nového, zásadní objevy a „skandální odhalení“ už nikdo nečeká, ale čtenář má poprvé možnost mít všechny zásadní texty pohromadě. Až dosud bychom se po nich museli pídit v desítkách knih. Můžeme tak vidět, co znamenal underground sám pro sebe, jak se hodnotil, jak viděl své místo a své úkoly (na „úkoly umění“ byl specialista zejména I. M. Jirous) v šedi normalizace.
V únoru 1975 I. M. Jirous píše, že underground je „hnutí, které pracuje převážně s uměleckými prostředky, ale jehož představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců.“ Právě začíná další z etap vnitřního vývoje undergroundu, začíná se cílevědomě distancovat od oficiální kultury, začínají se prosazovat reflexe vlastní superiority.
Zajímavý je v tomto ohledu příspěvek Jáchyma Topola, který popisuje komplikovanou cestu mladých autorů do okruhu undergroundových periodik, která v podstatě vedla k založení vlastního časopisu Revolver Revue. Tato superiorita se ozývá i zpětně, třeba Bondyho roztomilá neskromnost, když ve svém příspěvku o undergroundu z devadesátých let píše v souvislosti s edicí Půlnoc na jednom místě v množném čísle „jsme vydávali“, aby o několik řádek níž napsal: „Egon Bondy je poměrně plodný autor, který též přímo stál u zrodu undergroundu let sedmdesátých.“ atd.
Trochu zmatek může způsobit Machovcovo vymezování pojmu „underground“. Od roku 1948 do roku 1989 můžeme mluvit o řadě podzemních aktivit i v Československu, pojem underground však ponechává výhradně pro „okruh vyznavačů nekomerční, po roce 1969 pronásledované a zakazované rockové hudby a s ní spojené kulturní a hodnotové orientace“. Například Egon Bondy tak do roku 1969 patří mezi okruh podzemních umělců a po setkání s Plastiky přechází do undergroundu atd.
I bez (zřejmě nutného) slovíčkaření je důležitý fakt, že underground nevznikl cíleně, underground vznikl z příčin. Na počátku všeho stála hudba, kterou někteří chtěli hrát a jiní zase nechtěli poslouchat. Hledaly se cesty, které nutně vedly do podzemí, kde se začal vytvářet paralelní svět s jinou kulturou a jinými hodnotami.
Knihu doplňuje rozsáhlá bibliografie a diskografie, která zde není jen tak pro formální úplnost, ale svou obsáhlostí, uceleností i aktuálností se může stát nejdůležitějším výchozím bodem pro další studium příštích generací. I když některé mezery přece jen má (v bibliografii chybí výbor z poezie Milana Kocha Hóra Láv i Z Hrdlořez do Ďáblic Quido Machulky, obě vyšlé v roce 2006 v nakladatelství Kalich).
Ukázka:
Objevil jsem jiný svět, v němž bylo možno něco dělat, v němž práce měla smysl, a navíc – byl to svět plný dobrodružství. O lidských právech jsem tehdy moc nepřemýšlel, socialismem, kapitalismem, revolucí jsem se nijak nezabýval; ani svoboda slova mě nijak zvlášť nezajímala – to vše byly pro mě jen směšné abstraktní pojmy. Ale otevíral se přede mnou prostor, v němž bylo možno něco dělat. Byl to svět konspiračních zpráv, odposlouchávaných telefonů, utajovaných schůzek, neveřejných rockových koncertů, neoficiálních seminářů o literatuře a filozofii, na nichž se setkávali zakázaní učitelé se zakázanými studenty. Byl to svět nebezpečí, kde si člověk hrál s ohněm – ale nuda v něm nebyla. Pryč bylo to šedé, odporné intermezzo školní docházky, která nás měla „znormalizovat“. Byla to realita, k níž jsme neměli co přirovnat, protože s „normálními poměry“ jsme neměli žádnou vlastní zkušenost.
Pohledy zevnitř: Česká undergroundová kultura ve svědectvích, dokumentech a interpretacích, editor Martin Machovec, Pistorius & Olšanská, Praha, 2008.
