Nikdy nezapomenou. Nechtějí zapomenout. Nesmějí zapomenout. Ani ti v Rumunsku, o kterých autobiografický román Pogrom vypráví, ani ti, kteří žijí kdekoliv jinde. Kdyby zapomněli, zradili by své kořeny, své předky, svoji minulost a tím by byla pošpiněna i jejich budoucnost. Nesmějí mlčet.
Události 29. června 1941 si obyvatelé rumunské vesničky Jasy zapamatují navždy. Autor Eugen Luca (vl. jménem Jean Leibovici) tento den nazývá tou nedělí. Jakožto Žid byl tehdy odveden s mnoha dalšími na policejní ředitelství, kde byla většina mužů odsouzena k deportaci nebo přímo zastřelena. Propuštěn byl jen málokdo.
Hlavnímu hrdinovi, který reprezentuje přímo Eugena Lucu, se podaří z ředitelství utéci. Pak ale musí čelit dalším psychickým tlakům – jednak v podobě ztráty příbuzných, kteří takové štěstí jako on neměli a smrti neunikli, jednak v podobě babičky, k níž se chce uchýlit, ale
která ho ze strachu o vlastní bezpečí vyžene – toto odmítnutí pomoci tak blízkou osobou je popisováno jako první pocítění té největší a nejhorší samoty.
Přes hrůzu situace si autor udržuje určitý odstup, nevypráví příběh tak zaujatě, jak by se dalo čekat, s dávkou melancholie a ironie přirovnává jednotlivce ze zástupu židovských mužů, kteří byli odváděni, k filmovým komikům: Charliemu Chaplinovi, Laurelovi a Hardymu. O okamžicích, kdy se utečenci schovávali v koupelně prázdného domu, pili vodu všichni z jedné skleničky a nabírali si ji z napuštěné vany, aby nezpůsobili sebemenší hluk při otočení kohoutkem, nechodili ani na záchod, aby na sebe nějakým zvukem neupozornili, píše autor přímočaře a bez jakéhokoliv zaobalování, jak byli ukrývající se muži nuceni vykonávat potřebu přímo na místě, kde seděli, a jak se pak kvůli zápachu, který šířili, báli odhalení při cestě z cizího domu do svých vlastních domovů.
Útlý román izraelského spisovatele nahlíží do duše člověka, který musel trpět. Ne za to, co udělal, ale za to, čím byl, kým se narodil. Kromě vlastního pogromu poukazuje také na důsledky, které pro Židy druhá světová válka měla, a to především v rovině psychiky jednotlivce, který se tohoto „dědictví“ už nikdy nemůže zbavit.
Ukázka:
Sténání těch nahoře se mísilo s nářkem, pláčem a proklínáním těch dole, s šepotem modliteb, které v této těžké chvíli pronášeli bohabojní Židé, ba i ti méně zbožní, kteří se modlit obvykle zapomínali, nebo na modlení neměli čas. Teď, než přijdou na řadu a stanou před komisařem sedícím za stolem a rozhodujícím, komu dá lístek „VOLNÝ“, a koho pošle nahoru, do mučírny, jako by byl Bůh, a ne člověk, teď mají času dost. Mohou se modlit po libosti a modlí se celým srdcem: „Pane Bože, neopouštěj mě, neopouštěj!“
Sténání a křik těch nahoře, mučených, se mísily s nářkem, bědováním, proklínáním a hysterickým smíchem těch v síni, mísily se s šepotem modliteb a s nadávkami strážců.
Eugen Luca, Pogrom, Argo, Příbram, 2007, přeložil Jindřich Vacek
