Útlou knihu Já jsem hlad
můžeme označit za zpověď, osobní deník nebo dopis pro blízkou
přítelkyni. Mladá autorka vypráví o tom, co sama prožila. Její odhalení
je šokující, velmi intimní a otevřené. Svou knihu, již druhou, věnuje
Marii – ženě, která jí pomohla v nejtěžších chvílích. Petra
Dvořáková nabízí pohled na mentální anorexii, církev, ženství a
partnerské vztahy, jaký se hned tak nevidí.
Spolu s autorkou či hlavní hrdinkou prochází čtenář celým jejím
dosavadním životem. Už od dětství neměla snadný život – chyběla jí
mateřská láska i opora otce a byla tvrdě trestána. Její další osudy
jsou téměř neuvěřitelné. Čtenář se neubrání pocitu, že tohle
všechno se jedné osobě snad ani nemohlo stát. A pokud už připustí, že
to možné je, stále se bude divit, že je řeč o ženě, která má dnes
něco málo přes třicet let.
Zatímco většina laiků považuje
za hlavní důvod pro vznik mentální anorexie touhu být štíhlá a krásná,
MUDr. Miroslava Navrátilová uvádí v doslovu knihy tento mýtus na pravou
míru. Připomíná, že se nejedná pouze o „estetický problém“. Podněty
pro vznik tohoto onemocnění jsou podle ní velice různorodé. Pro hlavní
postavu se důvodem stala touha moci alespoň něco plně řídit a svojí
vůlí ovlivňovat.
Jedním z ústředních témat jsou muži. V životě hlavní postavy se
objevují kromě otce dva: manžel a milenec – kněz. Oba jsou zobrazováni
jako sobečtí a nezodpovědní, umí brát, ale ne dávat. Hrdinka sebou
nechává „zametat“ a až pozdě si uvědomuje, kam až její ochota udělat
muži radost (nebo jinými slovy neschopnost se mu postavit), zašla.
Kniha se dělí do kapitol, z nichž každá obsahuje různý počet
podkapitol. Ty jsou místo názvů označeny údaji o věku, výšce a váze
hlavní postavy. Pozorného čtenáře zaujme, že hmotnost hlavní hrdinky po
prvních náznacích onemocnění stále neklesala, ale docházelo
i k výkyvům směrem nahoru. Tato skutečnost boří představy
nezasvěcených, kteří se domnívají, že anorexie je doprovázena prudkým
snížením tělesné hmotnosti, která už nemá šanci se bez pomoci vyšplhat
vzhůru. Vyprávění je prokládáno úryvky dopisů adresovanými reálné či
fiktivní osobě, která je oslovována „dear Joss“ nebo jednoduše
„dear“. Jedná se o osobu, která ještě nemá děti, takže leccos
nemůže chápat, ale zároveň je to žena, pro niž je hrdinčino trápení
blízké.
Přestože se na první pohled zdá, že kniha je věnována především
mentální anorexii, není to rozhodně její jediné téma. Všechny důvody,
které hrdinku dohnaly až k této nemoci, mají význam i samy o sobě.
Autorka mluví o menstruaci, o porodu, o sexualitě i autoerotice, málo
už ale o vztahu k dětem. Kromě nemoci mladšího syna, která je líčena
velmi podrobně a ukazuje pouto mezi matkou a jejím potomkem, chybí propojení
všech událostí s jejími dvěma syny. Snad kromě občasných zmínek, že
se hrdinka nemohla na děti studem ani podívat, když se vrátila ze schůzky
s milencem. Vztah k dětem autorka pravděpodobně vnímala odděleně od
ostatních problémů, čtenáři ale tato spojitost chybí.
Hlavní postava hledá náruč, kde by se
mohla cítit bezpečně. Ani v tomto ohledu nejsou synové zmiňováni. Název
Já jsem hlad proto nemusí označovat jen hlad jako fyziologickou
potřebu, který se autorce stal drogou a pocitem uspokojení, ale i hlad po
lásce a pomoci.
Je těžké hodnotit osobní příběh ženy jako fikci. Její témata
nastolil život a zpracování, jakého se jim dostalo, je také ovlivněno
realitou. Je však otázkou, nakolik je zpracování blízké objektivní
skutečnosti. Autorčin časový a zřejmě i citový odstup je poměrně
malý, takže je možné, že nevědomě došlo k jistému zkreslení. Dalším
bolavým místem je způsob, jakým bude na autorku (i na ostatní v knize
zobrazené osoby) pohlížet veřejnost, která je nyní obeznámená s jejím
strastiplným životním příběhem. Autorka se možná setká s lítostí
nebo pohrdáním od těch, kteří si její knihu přečtou, a bude se jim jevit
až příliš otevřená. Možná přijde nenávist ze strany těch, kteří
jsou v knize zobrazeni nelichotivě. Určitě ale dívky a ženy, které
trápí podobné problémy jako autorku, povzbudí, že i ony mají šanci
svůj boj vyhrát. A pro ostatní se jedná o zajímavé čtení, ze kterého
zamrazí v zádech a které připomene, jak těžké osudy mohou
lidé mít.
Hodnocení: 90 %
Ukázka:
Hlad spolehlivě fungoval jako odměna i trest. Když jsem něco
dokázala, podpořila jsem to hladem a teprve potom bylo mé dílo dokonalé.
Když se něco nedařilo, potrestala jsem se hladem. Mnohdy jsem žila
z pocitu, že když se nic nedaří, tak alespoň hladovění ano.
Hlad utvářel mé vědomí, určoval, kdo jsem, on byl mojí identitou.
A nikdo svou identitu nechce zničit. Bála jsem se, že když začnu jíst,
ztratím orientaci v životě, nebudu vědět, kdo jsem. Hlad určoval a
definoval mé já. A toho jsem se vzdát nechtěla. Myslím, že v tomhle je
to zrádné zapojení vůle, která začne anorexii pomáhat. Nikdo se přece
nechce vzdát sám sebe a své sebejistoty.
Petra Dvořáková, Já jsem hlad, Host, Brno, 2009.
Foto: Host
