Pokus o oživení legendy z nedávné historie, ke které se v těžkých dobách upínaly naděje národu, ale která je již dnes takřka v zapomnění, to vyžaduje jednak znalost historických souvislostí, jednak skvělý vypravěčský talent a smysl pro zápletku. Dokonale namíchaný koktejl uvedeného předkládá Petr Stančík takovým způsobem, že čtenáře nenechá ani chvíli na pochybách, zdali je právě on ten pravý, kdo se měl tohoto úkolu zhostit.
Pérák je legendární hrdina, který byl morální oporou českého odboje za nacistické okupace. Přestože tehdy byla řada lidí ochotna odpřísáhnout, že jej na vlastní oči viděla, nebyla jeho funkce ve válečných letech jiná než virtuální. Petr Stančík jeho nadpřirozenou schopnost drtit nepřítele ještě poněkud vyšperkoval a učinil ji v krátkém odbojářském příběhu natolik sofistikovanou, že Superman a Batman blednou závistí. Udiveně si prohlížejí před zrcadlem své svalnaté paže a stále jim není jasné, proč oni ne a Pérák jo. Nevědí totiž, že Franta Pérák dokáže mimo jiné i manipulovat s časem v libovolném, byť malém prostoru a není mu tedy zatěžko nechat na ně namířenou zbraň zestárnout o milion let a následně s úsměvem pozorovat, jak se rozpadá v prach. Tady klasičtí superhrdinové skutečně zaostávají.
To by ovšem samo o sobě zdaleka ještě nestačilo k tomu, aby vzniklý text nebyl jen sladkou omáčkou pro ctitele superhrdinů. Stančík bohatě koření drsným humorem (byla válka), technickými zápletkami a nezapomněl ani na špetku erotiky, aby nebylo pochyb o tom, komu je kniha určena. Ostatně, erotiku používá v pozměněné podobě ještě daleko masivnějším způsobem. Zcela neurvale strhává šaty z politicko-historických souvislostí, aby odhalenou pravdu vyhnal nahou na ulici. Následně nechá čtenáře kochat se tím, jak pobíhá zcela obnažená mezi lidmi, snažíc se zakrýt rukama to, co bylo až doposud zahaleno pod bikinami přetvářky a populismu. Užaslá tvář čtenářova je pak při čtení textu zcela běžným jevem.
Naproti tomu nechybí ani zdánlivě provařené motivy, jako je milostný příběh (ano, i Pérák se může zamilovat) či záhada jak „od Mistra Leonarda“, opět podané tak, aby se nit příběhu ani nedotkla pomyslné hladiny tuctovosti. Příběh sám má zkrátka také vlastnosti Franty Péráka a poletuje si dle libosti tu nad střechami domů, tu pod kamennými mosty, aniž by hrozila srážka s něčím, co už tu bylo.
Likvidování gestapáků a pomoc českému odboji vzal Franta Pérák za své. Nádavkem pak odhaluje několik doposud neznámých souvislostí, jako např. jak to vlastně bylo s atentátem na Heydricha. Překvapením je i rozkrytí motorické jednotky nové nacistické zbraně v podobě levitujících tibetských mnichů. Ti nadnášejí levitační silou nový letoun, coby revanš za okázalé hostiny gestapem pro ně pořádané.
Text samotný má neobyčejný švih, děj je rychlý jako hrdina sám. Čtenář má sice zpočátku zmatek v hlavě, zdali má po takřka každém otočení stránky číst nejdříve marginálie, podávající neobyčejně užitečné informace všeho druhu, nebo uspokojit touhu natěšené mysli po další dávce příběhu. Zakrátko se ovšem vše slije dohromady a snad i díky malému rozsahu textu čtenář najednou hledí na poslední stránku s otázkou: „Není tohle náhodou to nejlepší, co jsem kdy četl?“ U většiny čtenářů bude asi odpověď znít ne, ale samotná kniha si každopádně zaslouží už položení této otázky. Skvělá kombinace legendárního napínavého příběhu, historického poučení a přesně odměřené dávky humoru totiž takovéto otázky obvykle vyvolává, byť se jedná v podstatě o kratochvilné čtení.
Ukázka:
PROLOG
Zatímco o patro níž všechny děti pláčou, protože se narodily, vylomenými dveřmi do laboratoře se rojí gestapáci. Profesor Rosengold stojí před oknem, vyhlíží ven do hvězdné noci, k hlavě si tiskne revolver. Velitel komanda tasí pistoli, namíří na něj a zařve: „Stůj, žide!“
„Já přece stojím. A to dokonce v obou významech toho slova, totiž za prvé neležím ani nesedím, a za druhé nehýbu se,“ odvětí Rosenberg klidně.
„Zahoď tu zbraň, nebo střelím!“ vyhrožuje gestapák.
„Ale já se přece sám chci střelit,“ usmívá se na něj profesor vlídně.
„To je pravda,“ nerad musí uznat gestapák. Po chvilce dumání dodá: „Tak to zahoď, nebo … nebo …“
Jenže Rosengold ho už neposlouchá, také v obou významech toho slova. Pohne zápěstím, aby hlaveň mířila přesně na nezvaného hosta, a stiskne spoušť. Kulka mu provrtá hlavu, letí dál a trefí velitele mezi oči. Vymrštěný kousek profesorova mozku se propojí s mozkem gestapáka a způsobí mu tak těsně před smrtí řadu mučivě pestrých myšlenkových koláží.
Petr Stančík, Pérák, Druhé město, Brno, 2008.
Napsat komentář