Pavel Gőbl – Tichý společník

Filmový režisér Pavel Gőbl
napsal svoji literární prvotinu ryze jako filmový scénář. Na tom není nic
neobvyklého, scénáře se píší, filmy se točí, ale poté, co si
dokončený scénář přečetl majitel literárního nakladatelství Dauphin, pan Daniel Podhradský, se věci daly
rychle do pohybu. Pan nakladatel požádal autora, aby vzniklý scénář
přepsal do knižní podoby – a jak se řeklo, tak se i za nedlouho stalo.
Absolvent televizní a filmové režie ve Zlíně a Praze knihu napsal a na
pultech vybraných knihkupectví se již několik měsíců můžeme setkávat
s velmi kvalitní prvotinou, jež pro svého tvůrce získala literární cenu
Magnesia Litera v kategorii objev roku.

Po útlé zelené knize sáhnou v první řadě literární
experimentátoři a čtenáři, jenž se nebojí vydat se i do
nebestsellerových oddělení českých knihkupectví. To, že se kniha
neprodává po desetitisících, nutně nemusí neznamenat, že je špatná nebo
nepovedená, ale spíše to, že se v záplavě všech, jedněmi proklínaných
a dalšími zbožňovaných, šifer a čarodějů jednoduše ztratí. Což je na
jednu stranu velká škoda, ale na druhou stranu můžeme doufat v nějaký
přelomový zvrat.

Vyprávění začíná jednoho mlžného rána, kde je nám na ploše
několika stránek představeno hned několik postav. Čerstvě rozvedená
překladatelka Lenka, která se po krachu manželství odstěhuje pryč
z města, aby se vrátila zpátky domů do rodné severomoravské vesnice za
svým otcem. Další postavy, se kterými se čtenář v příběhu potká,
jsou Lenčin postarší otec, místní povaleč, lesní dělník a hrobař
Miroslav Malina, jeho družný pomocník Fanda, svého času malíř bez
znalosti perspektivy.

Po přečtení novely si leckterý
čtenář může říci, že zde děj ani tolik nefiguroval, ale není to tak.
Děj se sice nese celou knihou jaksi v pozadí, je rozdělen do sedmi po sobě
jdoucích dní. Připomíná tak osamělou loďku klimbající se neslyšně na
hladině jezera, která se nepostřehnutelným vodním proudem pomalu vzdaluje
břehu. Ale každá postava sebou přinese svoji vlastní část příběhu,
jenž stejně, jako košíkář splétá proutí, spojí a poté rozdělí osudy
obyvatel vesnice mezními událostmi, mezi které patří například stavba
dálničního obchvatu, dvě úmrtí a šílený nápad pohřbívat mrtvé
vzpřímeně – kvůli omezeným prostorům hřbitova. Příběh popisuje
běžný život jedné bezvýznamné vesnice, jejíž obyvatele zasáhne
plánovaná stavba dálničního obchvatu. Hlavní dějový rámec je doplněn
několika vedlejšími, sloužící jak k pobavení, tak k zacelení
celého děje.

Kniha popisuje místy veselou, místy smutnou realitu nejmenované
severomoravské dědiny. Vše, co k ní patří. Životy místních, jejich
práci, zábavu nebo těžce zpité chudáky, jež si za práci nechávají
platit dopředu, a slivovicí k tomu. To vše bez zbytečného sentimentu. Kdo
kdy bydlel, nebo alespoň pobýval, ať už u babičky nebo u kamaráda na
venkově, tak jej občasně vlažně proudící (ne)dění v knize
nepřekvapí. Kdo nezažil, tak se buďto vyprávění poddá, nebo knihu
odloží. Autor nám však svojí přesnou expozicí, častými střihy,
prostřihy a detailními popisy prostředí a postav výborně pomáhá udělat
si výtečnou představu o všech účinkujících.

Bez okolků se dá říci, že jednoznačně nejlépe napsanou postavou
posledních let v české literatuře je alkoholik, příležitostný dělník
a v márnici spávající Miroslav Malina. Tak plastickou a svým způsobem
skvělou postavu jsme v knihách už dlouho nezažili. Zásadním faktem je,
že postava Mira Maliny je překreslením, kdesi na severu Moravy, žijícího
pana Maliny.

Samotnou kapitolou této recenze by
mohlo být nářečí, kterým na sebe hrdinové knihy halekajó. Méně znalým
čtenářům bude možná chvíli trvat, než si na jazyk zvyknou, ale o to
hlubší zážitek jim poté četba poskytne. Kontrastem vůči nářečí,
které používá většina postav, je střídmý a spisovný jazyk
vypravěče.

Už jen to, že se na trhu vůbec objeví tak živá kniha, od autora, jenž
podle svých slov chtěl svým vlastním způsobem pokračovat tam, kde před
několika dekádami skončil Bohumil Hrabal, je velké překvapení. Podobností
s rukopisem známého Pábitele je hned několik. Mezi nejzásadnější
podobnosti patří plastická charakterová výbava postav, prostředí vesnice,
lokální problém, který hyne za hranicemi okresu, avšak stále se
dotýkající všech obyvatel a krotký, avšak živelný slivovicový humor.
Avšak Gőblova prvotina se nesnižuje k pouhému kopírování osvědčených
postupů a prošlapaných cestiček. Spisovatelův autorský vklad do novely je
natolik svébytný, že brát Tichého Společníka pouze jako
pokračovatele Hrabalových knih je velké pochybení.

Při nedávném rozhovoru
pro server Nekultura.cz Pavel Gőbl prozradil, že společně se svými
spolupracovníky a producenty v současné době shání a zajišťuje
finanční zdroje pro natáčení stejnojmenného filmu u soukromých
subjektů. Takže se podle všeho máme v kinech na co těšit.

Ukázka:

Karel neobratně odvádí Otce od jeho starostí: „To su zvědavý, kdo
bude hrát na pohřbech nám?“ Jeho pleš se leskne a prošedivělý knír
spouští na masitý horní ret krůpěje dopoledního potu. Popotáhne si
volné plátěné kalhoty, které, i když opatřeny opaskem, nerrží na
spokojeném břichu. Otec na to nic. Karel nemá rád tento druh ticha. Zvolí
všednější téma: „Eště tam máš furt ty agroturisty od
reklamy?“
„Jo, eště pár dní. Po nich dojedú Němci, to bude lepší… tým
nerozumím.“ Odpoví mu Otec poněkud roztržitě a pokračuje s myšlenkami
jinde: „Pamatuješ si, jak jsme se stěhovali, když to tam bolševik
zatopil?“
Karla náhlá změna tématu nepřekvapí: „Pamatuju, co by
né…“
„Náš tata býl tenkrát na cvičení, že…“ pokračuje Otec.

„Šak nás aj s bráchů vám kvůli tomu pomáhali, toš co sa tak blbě
ptáš?“
„Já enom, že náš tata nebýl doma, když sa to stěhovalo…“
„Kurva, to je jasné, že nebýl doma, když býl na vojně,“ zastaví
se Karel a pomyslí si, že otec ještě přece není tak starý, aby už
začínal s podobným druhem hovorů.
Naštěstí jde kolem Mira Malina se psem a nese si novou násadu ke
krumpáči. „A ty kam, kurva, tak po ránu, ty teroristo?“ zavolá na něj
Karel. „Nemáš byt u mňa v lesi?“ „Máš tam málo práce? Polomy,
šušky, břízy a jiné plevely vyžat, co? Nic ti to neříká? Zálohu užs
dostál, tak…co děláš tady?“

Pavel Gőbl, Tichý společník, Dauphin, Praha, 2008.