Na množství studií o českém undergroundu už začíná sedat prach, ba co víc, z pocitu, že vše důležité již bylo řečeno a vydáno, se pomalu začíná zapomínat. Povídky Milana Kozelky shrnuté v souboru nazvaném Život na Kdysissippi, právem se honosící označením legendy, jsou důkazem, že je toho k vyprávění ještě hodně, že k tomu, abychom nezapomněli, stačí jen naslouchat. Co na tom, že si jeho legendy nekladou nárok na pravdivost…
Underground ještě nezemřel. Alespoň ne v knihách a vzpomínkách, i když lidí, kteří by vzpomínat mohli, už ubývá a pro novou generaci je underground jen jednou z nudných kapitol v učebnicích literatury. Milan Kozelka jako jeden z přímých účastníků života a kultury v „podzemí“ zalovil v paměti na množství dávno zapomenutých postaviček pohybujících se v okolí těch „známých“ postav undergroundových bardů. Kozelka vzpomíná na útržky rozhovorů, hospodské historky, aby je zaznamenal ve své knize a zapsal je tak do věčnosti. Přičemž je třeba mít na paměti, že Kozelkovy vzpomínky často inklinují k mýtu, postavy se pohybují v jakémsi bezčasí a přitom jso
u pevně svázány s dobou, o které se vypráví.
Potom už nezáleží na tom, jestli se samotář Kork skutečně zasnoubil s olší, jestli se „karlovarskému básníkovi a příležitostnému rituálnímu tanečníkovi“ Janu Jakubíkovi někdy skutečně podařilo dostopovat z Prahy domů, jestli si bývalý automobilový závodník Vincent Venera nechával zavazovat tkaničky u bot od výkvětu undergroundu, jestli se Egon Bondy skutečně setkal se třemi kráčejícími stromy, jestli Petruška Šustrová opravdu dorazila na tajné setkání s filosofem Königsteinem parakotoulem do prvního patra („Blesková akce. Rychlost je základ pro přežití. Žádnej strach, hromosvody sou pevný,“ hájí se Šustrová a oprašuje si sukni.), jestli barokní sochy na Karlově mostě skutečně „radostně volají, tleskají rukama, mrkají očima, střílejí ušima, některým zduří prsní bradavky“, když kolem procházel mladý Saša Vondra…
To všechno jsou jen výseky nekonečna, pohádky, příběhy, které si už z principu nekladou nárok na pravdivost. Vyvolávají zdání, že jsou obklopené aurou bezkonfliktnosti, sentimentu a ironického smíchu jako něco, o čem rádi zpětně vyprávíme, a proto, abychom zvýšili atraktivnost vyprávění o minulém, si ještě něco přimyslíme navrch.
A Kozelka skutečným básníkem a mistrem slova opravdu je. Občas se sice lyrismus vyprávění vyčerpává ve velkém množství dialogů, jinak je ale text stylově pestrou mozaikou, odkazující zejména na beatnickou literaturu. Vrcholů vypravěčského umění dosahuje Kozelka v oddílech nazvaných Životy svatých, v nichž znovuožívají dnes už zapomenuté existence z opravdového dna tehdejší společnosti (i když o tom, co bylo vlastně v normalizaci tím skutečným „dnem“ společnosti, bychom mohli diskutovat).
Kozelkovy legendy pozvedají lidi a místa zpátky tam, kde je jejich pravé místo. Veřejná paměť totiž ráda zapomíná, a jestli by na někoho zapomenout neměla, tak to jsou právě lidé, kterým nebylo dovoleno žít si svobodně po svém, jejichž spontánnost a neobyčejnost se vymykala režimním standardům.
Ukázka:
„Vesmírný flotily se blíží nadsvětelnou rychlostí, vy idioti!“ huláká Fakír a drží směr.
„Fakíre, ty lidi se vracejí domů z vodpolední šichty,“ obměkčuje ho řidič.
„Já taky!“ neuhýbá Fakír ani o fous a zpomaluje.
„Zmiz už z těch kolejí! Nebo si nastup a já tě hodím domů,“ navrhuje smířlivě řidič.
„Jaký domů? Kam domů? Co je to domov? Mají snad nahý indický sádhuové domov? Má smrt nějakej domov? Má nicota trvalou adresu, blbe? Seru ti na domov! Sem absolutní duševní naháč. Du za svou vysněnou ženou s lesklejma havraníma vlasama! Za hřejivou písní mýho srdce a dojdu tam pěšky! Zvedni hlavu, kozomrde! Tam vysoko nahoře se prolínají malý vesmíry s velkejma a nadpřirozený bytosti zírají dolů a žasnou, jakej seš debil!“ vykřikuje Fekír a pokračuje v chůzi.
„Prásknu tě fízlům, a pofrčíš na záchytku a do vodmašťovny,“ vyhrožuje řidič.
„V nekonečným množství vesmírů neexistujou žádný fízlové ani udavači! Nejsou tam nádraží, vodmašťovny ani tramvaje. Storuký andělé tam cválají na vohnivejch koních a hrajou na saxosofonech bláznivej jazz! Pamatuj si to, blbe!“ řve Fakír a skřípavě se odpichuje berlemi.
„Našiju to do tebe, zmrde!“ pění řidič.
„Tam vysoko nahoře, na vzdálenejch planetách, si žádnej parchant nechladí žáhu na vožralejch invalidech! To jenom tady se kapří tlamy zakusujou do mýho mozku a chlemtají mý vzácný myšlenky! Olomouc si mě nezaslouží! Tuctová vobyčejnost je horší než dýmějovej mor!“ hřímá Fakír a pokračuje v pomalé chůzi po kolejích.
Tramvaj se za ním vleče krokem a zvoní.
Milan Kozelka, Život na Kdysissippi, Host, Brno, 2008.
