Muriel Barberyová – S elegancí ježka

Čtyřiapadesátiletá domovnice
Renée Michel je navenek zanedbaná, neupravená a před ostatními tají své
intelektuální záliby ve filozofii a literatuře. Paloma je nadmíru
inteligentní dvanáctiletá dívka, která je rozhodnutá 16. června spáchat
sebevraždu. Kakuro Ozu je Japonec, který se právě přistěhoval do domu na
ulici Grenelle č. 7. Jeden dům, tři zajímavé postavy. Komorní dvouhlasé
drama o hledání jediného důvodu proč žít.

Obě vypravěčky příběhu, domovnice Renée a dívka Paloma, žijí
v domě plném aristokratů, kde se schází v mnohém typicky francouzská
směska bývalých „osmašedesátníků“ (Palomini rodiče) a také
zhýčkaných dětí bohatých průmyslníků, které plamenně rozpráví
o Marxovi. Jen o pár pater nad domovnicí bydlí dvanáctiletá Paloma,
která je rozhodnutá spáchat sebevraždu a podpálit dům. Ještě předtím
se ale rozhodne pátrat po nějakém krásném okamžiku, pro který stojí za
to žít, protože „jestli je na světě něco, kvůli čemu stojí za to
žít, tak bych to nerada prošvihla“, a píše si proto číslovaný
„deník pohybů světa“. A výsledek jejího intelektuálního
úsilí, číslované komentáře nazvané „hluboké myšlenky“, tvoří
podstatnou část románu. Osudy obou vypravěček se začnou sbližovat,
nejprve nepřímo, prostřednictvím dvou pohledů na ty samé události, a
nakonec vede až k vlastnímu setkání, které je pro obě stejně
překvapivé jako osudové.

Pro francouzskou spisovatelku a filozofku Muriel Barberyovou se příběh
svérázné domovnice a její mladé přítelkyně stává iniciačním výletem
do nitra všednodennosti a odhaluje její krásu i bolest. 54letá vdova se
snaží za každou cenu stylizovat do role nepříliš inteligentní a lehce
zanedbané domovnice, ke které patří klasické atributy, jako je puštěná
televize, kocour Lev (pojmenovaný po Tolstém) a odměřené chování. Potají
však do svého bytu pronáší tašky plné filozofických spisů nebo románů
ruských klasiků, nad kterými s vtipem a elegancí přemítá o tématech,
jako je smysl umění nebo fenomenologie, které konfrontuje s vlastní
všednodenností. Její vlastní životní příběh je cestou za osvobozením
duše, za vykročením z role, kterou jí přisuzují společenské
předsudky.

Hra s žánry a atributy realistických románků má v knize
S elegancí ježka parodický a komický efekt, ale ve výsledku je
stále v jejich zajetí. Třeba intelektuální koketování s japonskou
kulturou, kterou ve své samotě obě hrdinky pěstují a která se později
zhmotní v postavě nového nájemníka Kakuro Ozuy, jenž v sobě nese její
ideální prototyp, zavání jen dalším „románkovým“ klišé. Člověk
z tak odlišné kultury, která má zvýšenou vnímavost pro detaily, totiž
začne odhalovat i tajemství domovnice Renée. Občas jako bychom se
pohybovali na samé hranici kýče, jakémsi výprodeji sentimentálních
motivů a citové podbízivosti. Na to je ale S elegancí ježka
příliš „filozofická“ kniha a její závěr teorii kýče rozhodně
neodpovídá.

Sentiment tu ale bezpochyby je,
což ještě nemusí znamenat nic špatného. Čas, který nemilosrdně
uplývá, touží obě hrdinky zachytit a pochopit do detailu jeho význam, a
tím i význam vlastního bytí. Barberyová se vyžívá v zaznamenávání
esenciálních pocitů, jako je vychutnávání jídla, chuť čokolády, vůně
kamélií, prostření ubrusu kvůli jedinému kousku oříšku nebo pojídání
mirabelek s nejlepší přítelkyní. Román se tak stává cestou za oním
„vždy v nikdy“, za nadčasovou, dokonalou formou ukrytou
v prchavých krásách všednodenního světa.

Skrývání pravého „já“, kontrast stoického Japonce nahlížejícího
do lidských duší, pokrytectví francouzské smetánky a ironické
komentování událostí v domě prostřednictvím dvanáctileté
intelektuálky pak v románu S elegancí ježka vytvářejí pestrou
směs ingrediencí, ze které se vyloupne téměř pohádkový příběh o tom,
jak cesta osvobození duše od předsudků okolí vede napříč společenskými
vrstvami. Kniha Muriel Barberyové je prosta velkých gest a vášní, naopak,
dominuje v ní tiché spiklenectví beze slov, do kterého se autorka zapojuje
občasným intertextuálním pomrkáváním na čtenáře. Už samotná koncepce
románu, jež je založená na prolínání „teorie s praxí“, připomíná
romány Milana Kundery, zde ovšem mnohem stravitelnějším a hlavně
zábavnějším způsobem.

Román S elegancí ježka
by také s přehledem mohl fungovat jako svérázný úvod do filozofie. Renée
celou knihou trousí maximy hodné předních filozofů, na rozdíl od nich
však ty její mají oporu v jejím životním příběhu, jsou jeho
ilustrací, jinak bychom nepochopili, proč „jedna kamélie dokáže
změnit náš osud“. I jazyk knihy plyne jakoby nehmotně, střídmá
jemnokresba se střídá s decentním humorem a ironií, jen v závěru se
zvedne mohutnější proud – v souvislosti s tím, jak se katarze
příběhu v návalu silných emocí sune vstříc čtenáři. Jak jinak,
S elegancí ježka je přece román s velkým R.

Metafora stojící v názvu knihy ilustruje nejen obratné manévrování
s taškou nacpanou filozofickými spisy před zraky snobských nájemníků
nebo křehké tajemství vnitřního světa mladé dívky. Muriel Barberyová
charakterizovala v jednom rozhovoru své hrdinky takto: „…vlastně
mají charakter ježka: pichlavé navrch, něžné uvnitř, bodliny jim
pomáhají udržovat odstup a uvnitř se skrývá krása, divokost, samota a
elegance. Ježek se jako jedno z mála zvířat brání bez boje a zraňuje bez
útoku.“

Ukázka:

Mým nitrem defilují pláčem oživené vzpomínky. Vidím celý svůj
pokoutný život samotářského ducha, veškerou svou poutnickou četbu,
listopadový déšť smáčející krásný Lisin obličej, kamélie
navrátivší se z pekel a spočinuvší na mechu chrámu, spoustu šálků
čaje v přátelském teple, krásná slova z dívčiných úst, zátiší,
která byla tak wabi, věčná podstata odrážející zvláštní paprsky,
nečekaně přicházející konejšivé letní deště, vločky tančící
monotónně v srdci a nakonec čistá Palomina tvář ve starobylém japonském
rámu. Pláču, z očí mi nezadržitelně kanou krásné velké vlahé slzy
štěstí, zatímco všichni okolo nás zmizeli a zbyla pouze vzpomínka na
pohled muže, v jehož společnosti cítím, že někým doopravdy jsem. Tento
muž mě bere něžně za ruku a v jeho úsměvu se zračí všechna vřelost
světa.
– Děkuju, podaří se mi ze sebe vysoukat.
– Můžeme být přáteli, řekne. Anebo čímkoli budeme chtít.

Muriel Barberyová, S elegancí ježka, Host, Brno, 2008, překlad
Petr Christov.