Milan Kindl – Láska za časů StB

Titul Láska za časů
StB nemůže evokovat nic jiného než romantický příběh o dvou
lidech, jejichž věrný cit nedokázal přetnout ani komunistický režim.
Ještě než čtenář knihu otevře, jeho fantazie jistě nějaký podobný
mikropříběh dokáže vytvořit. Opak je ale pravdou, i když o jakýsi
pseudoromantický příběh se skutečně jedná. Pokud obsahuje také nějakou
sdílnou hodnotu, tak se v něm Kindl snaží říct, že komunističtí soudci
byli vysoce mravní a hodní, zejména k lidem, co kritizovali socialistické
výdobytky, o trochu méně, ale stále ještě hodní, byli soudruzi z tajné
bezpečnosti.

Pravděpodobně měl Kindl původní záměr skutečně vytvořit romantický
příběh. Ostatně – náš jediný romantický spisovatel se taky
neodvažoval odsuzovat Viléma za to, že zabil svého otce. Po takovém
zjištění i název najednou dává smysl, byť poněkud nový, od původní
verze, která vznikla ve čtenářově fantazii, také trochu vzdálený.

Máchovi se autor chtěl podobat
i v dalších ohledech, třeba v poutavém popisu prostředí. Zpočátku
knihy to dokonce vypadalo, že se mu to i daří, pak ale čtenář zjišťuje,
že na tak omezený počet lokalit, konkrétně tři, zkrátka Kindl nevystačí
s dechem ani představivostí. Když čtenář už poněkolikáté na pár
stránkách čte detailní popis minisukně studentky, a co všechno je pod ní
vidět, když si sedá nebo dává nožku přes nožku, ve prospěch
novoromantika to příliš nehovoří. Spíše jen ukazuje, čím byl Kindl
nejvíce zaujat, když na jeho přednáškách na plzeňských právech usedaly
novopečené studentky do univerzitních lavic, aby po čase získaly
právnické diplomy. (Případně některé po čase zase pozbyly).

Co ale zůstává nepochopeno, je ona veřejná obhajoba části
komunistického systému. Je sice v latentní podobě, navíc autor či
jakýkoli oponent recenzenta mohou namítnout, že všichni soudci přece
nemohli být špatní, ale přece jen je vyprávění v tomto ohledu poněkud
přitažené za vlasy. Nutit čtenáři příběh o tom, že středoškolský
učitel, který na hodině občanské nauky před žáky odsoudí vizi
komunizmu, a následně dostane vyhazov, se jde k soudu obhájit, a to se mu
úspěšně podaří, je skutečně silná káva.

Historie sice říká, že pár
takových kaskadérů skutečně bylo, stáli za nimi ovšem právníci
odvážnější než oni sami a jednalo se skutečně o výjimečné případy.
Pak ale takovéto téma mělo být nosným prvkem knihy, a nikoli jen
backgroundem, kulisou děje, na které se veze jinak banální rodinný
příběh jednoho soudce. Kniha tak totiž vytváří klamné zdání, že
takoví soudci byli všichni.

Pokud si čtenář navykne přeskakovat rychločtením pasáže, kde Kindl
popisuje prostředí a atmosféru, které se sobě navzájem podobají víc,
než je zdrávo, má kniha docela dobrý spád. Tam, kde se děj konečně
rozjede, tak skutečně jede, ale celá kniha taková rozhodně není. Na dvou a
půl stech stran totiž Kindl popisuje pouhých několik hodin, během kterých
se děj odehrává, a v takovém případě je velmi těžké se neutopit ve
zdlouhavosti. A ani autorovi se to nepovedlo.

Ukázka:

Sylvie se zvedla, sledována obdivnými pohledy zraky všech studentů a
kritickými zraky všech studentek v jednací síni, uhladila si navyklým
gestem dlaní džínovou sukni, sestoupila z vyvýšeného stupínku, na němž
byla soudcovská katedra umístěna, a vydala se jako po molu módní
přehlídky ke dveřím.
Soudce, který se jí nepřítomně díval na zadek, obepnutý úzkou modrou
sukní, napadla ďábelská myšlenka, co se stane, když svědkové, bez
výjimky studenti, z nějakého důvodu, třeba z falešné solidarity,
Lackovy výroky popřou. Navrhovatel sám slova, kvůli nimž ho vyhodili,
kupodivu nezapíral. Ale budou-li všichni předvolaní studenti blábolit, že
právě nedávali pozor, že neposlouchali, špitali si zrovna se sousedkou nebo
sousedem a nic nezaslechli, nebo dokonce učitelovy sporné výroky výslovně
popřou, bude důkazní situace podstatně složitější a horší, než
je nyní.

Milan Kindl, Láska za časů StB, Columbus, Praha, 2009.

Foto: Mediafax