Michio Kaku – Hyperprostor

V kolika rozměrech vlastně
existujeme? A v kolika bychom být mohli? Tápání nad těmito otázkami
obvykle nejenže nepřináší kýžený výsledek, ale u většiny lidí ani
potěšení z poznávání. Představa více rozměrů než našich
obligátních tři plus jedna je natolik složitá a pro mozek spíše
bolestivá, že jedno z nejlepších řešení, jak se s tím vypořádat, je
jít od toho. Další z přijatelných řešení je přečíst si
Hyperprostor od Michia Kaku.

Kdo by se domníval, že kniha je pro normálního smrtelníka k neučtení,
neboť je to vlastně vyšší fyzika, kteroužto většina kulturních lidí
zavrhla v den prvního setkání, mýlil by se. Na takový problém jsou totiž
i fyzikové krátcí. Jediný způsob, jak ho když ne vyřešit, alespoň
srozumitelně popsat, je koláž fyziky, filozofie, historie a trochy
psychologie. Když se to všechno namíchá ve vhodném poměru a podává
srozumitelným a čtivým jazykem, má čtenář vystaráno. Ani vzpomínky na
newtonovskou fyziku nebo Einsteinovu teorii relativity nebudou příliš
namáhavé.

Kaku je připomíná spíše proto, aby čtenáře ubezpečil, že nejsou pro
pochopení knihy příliš důležité. Jednak už stejně neplatí, když
vstupujeme do vyšších rozměrů, a hlavně, jde o čtenářovu
představivost, nikoliv přesné výpočty. Ten, kdo tedy od školních let
nemůže spát, protože stále nepochopil, proč při nadsvětelných
rychlostech plyne cestovatelům čas pomaleji, má možnost. A nejen to. Teorie
strun, Schrödingerova kočka nebo Velký třesk, to jsou jen některá témata,
která Kaku předkládá k pochopení bez vzorců a přemrštěných nároků
na známky z matematiky na zažloutlých vysvědčeních čtenářových.

Autor ale nezůstává jen u vysvětlení pro ty, kteří doposud
„nepochopili“. Kniha je zároveň historickým exkurzem popisujícím, jak
se dnešní pohled na hyperprostor vyvíjel. Těžkosti, které překonávali
argonauti vědy, kličkující mezi teoriemi relativity a kotvící beznadějně
své lodě v mořích Planckových konstant, jen utvrzují autora v tom, že
nejsme zdaleka u konce. Sám vidí budoucnost vyřešení vyšších rozměrů
velmi nadějně, stačí pár tisíc, nejvýše milionů let, sebrat energii
z několika hvězd ve vedlejších galaxiích a oříšek je rozlousknut.

Ještě lépe působí jeho filozofický
nadhled na celou složitou strukturu teorií vesmíru. Na závěr určitě
potěší jeho úvaha o tom, proč se během pár tisíc let tak rozešly, ba
spíše rozkmotřily, vědy jako matematika a filozofie. Když ještě
v antickém Řecku nebylo mezi nimi rozdílu a patřily k jedné vědě.
Stejně tak se zajímavým způsobem dokáže zabývat i vztahem matematiky a
fyziky. Že k tomu má správný nadhled ukazuje i jeden jeho citát rektora
univerzity: „Nechápu ty rozdílné nároky jednotlivých kateder. Proč
pořád žádají fyzikové dražší a dražší přístroje, když
matematikům stačí dát jen papír, tužky a odpadkové koše? A katedra
filozofie je ještě lepší, tam ani nechtějí ty koše.“

Michio Kaku si dává pozor, aby nepřekročil tajemné břehy fantazie.
Stále zůstává na půdě vědy, byť s použitím populárního jazyka.
I takové věci, jako je stroj času, bere do rukou opatrně, ačkoliv k nim
má mnoho co říci. Opatrnost je na místě; ne že by Kaku neuměl
s takovými věcmi zacházet, ale nechce připravit čtenáře o vědomí, že
je to věc neobyčejně křehká, které se zatím mohou dotknout jen
vyvolení.

Co ovšem přitáhne i doposud k fyzice
nejzatvrzelejšího čtenáře, je jedno téma, kterým je kniha lehce
protkána – stroj času. Je to tak, i ten lze pojmout vědecky, byť se asi
většina z nás s ním setkala jen na půdě sci-fi. Samozřejmě, knížka
nepřináší návod na podomácku vyrobený přístroj, který čtenáře
zanese do libovolného století, ale s použitím výrazů jako např. červí
díry Kaku alespoň zájemcům vysvětluje, proč takový návod nemohou mít.
A co bychom museli mít, aby takový stroj času sestrojit (možná) šel.

Kaku dokázal popsat složité téma skutečně zevrubně. Pomalu, postupně
přechází z mikrokosmu, miliardkrát menšího, než je elektron, do našeho
vesmíru, ale i těch okolních, jako by to byly místnosti v domě. Opírá
se přitom nejen o osvědčené autority jako Newton, Bohr, Planck nebo
Einstein, ale také o knihy z 19. století, kdy průkopnická cesta do
dalších rozměrů začala. S jejich pomocí názorně demonstruje, že když
nedokážeme pochopit existenci dalších rozměrů, můžeme na to jít
obráceně – vcítit se do mysli bytostí, které žijí v dvourozměrném
světě a nedokáží pochopit náš svět. Hned to jde lépe, třeba jako
v citované knize Nestvůra odnikud nebo řadě dalších: Plochozemi
od Edwina Abbota z roku 1884 či Wellsově Podivuhodném případu
Gottfrieda Plattnera. Svoje ale dokázal k tématu říct také Oscar
Wilde v příběhu Strašidlo cantervillské. Určitě se najdou
čtenáři, kteří si udělají poznámku, že právě tito průkopníci
moderní teoretické fyziky, byť ve své době považováni za bláznivé
fantasty, by také stáli za přečtení. Einstein to udělal, a jak to
dopadlo, víme.

Ukázka:

Léta 1890–1910 lze považovat za zlatý věk čtvrtého rozměru. Byla
to doba, kdy myšlenky pocházející od Gausse a Reimanna pronikly do
literárních kruhů, do avantgardy i do uvažování široké veřejnosti a
ovlivnily trendy v umění, literatuře a filozofii. Nový filozofický směr,
teosofie, byl hluboce ovlivněn vyššími rozměry.

Na jedné straně seriózní vědci tohoto vývoje litovali, protože
Reimannovy přesné výsledky byly zataženy do bulvárního tisku. Na druhé
straně měla popularizace čtvrtého rozměru svou kladnou stránku. Nejenže
zpřístupnila pokroky matematiky široké veřejnosti, ale posloužila též
jako metafora, která obohatila kulturní proudy.

Historička umění Linda Dalrymple Hendersonová ve své práci Čtvrtý
rozměr a neeuklidovská geometrie v moderním umění tuto myšlenku rozvádí
a tvrdí, že v uměleckém světě čtvrtý rozměr ovlivnil rozhodujícím
způsobem vývoj kubismu a expresionismu. Píše: „Právě mezi kubisty byla
rozvinuta první a nejdůslednější teorie umění založená na nových
geometriích.“ Pro avantgardu symbolizoval čtvrtý rozměr revoltu proti
výstřelkům kapitalismu, jehož tíživý pozitivismus a vulgární
materialismus podle nich dusil tvůrčí vyjadřování. Například kubisté se
bouřili proti nesnesitelné aroganci apoštolů vědy, kteří podle nich
odlidšťují tvůrčí proces.

Michio Kaku, Hyperprostor, Dokořán, Praha, 2008, překlad Petr a Dagmar
Libovi.