Twiggy byla nejdrobnější
modelka v historii a nepochybně o ní snili muži a mladíci na celém
světě. Možná mezi ně patřil i básník Martin Reiner, jehož
nejnovější sbírku zdobí fotografie ladných dívčích končetin, které
jako by patřily nějaké domácí variantě slavné modelky, možná se právě
chystající na vesnickou zábavu. Reiner totiž patří mezi básníky, kteří
když napíšou slovo „mušle“, nejsme si jisti, jestli má na mysli malý
suvenýr z dovolené u moře, nebo sanitární výbavu bytu.
Martin Reiner (*1964) je autorem již šesti sbírek a lze ho považovat za
stálici mezi domácími básníky, jakkoliv je zřejmé, že počet vydaných
sbírek nedělá z nikoho básníka, natož zkušeného, protože psaní
básní není ledajaké řemeslo, které se kdekdo naučí na počkání.
Básník vlastně nedělá nic jiného, než že sám pro sebe hledá smysl
světa, ovšem světa nahlíženého z perspektivy jazyka. Tvoří ze slov,
která jsou nejistá, mnohoznačná, nepřesná, hrubá – nutí ke stálému
prozkoumávání. Pak už jen záleží na míře hravosti nebo vnitřní
potřebě básníka, aby své dílo poslal světu vstříc a mlčky, často se
zapřením, pozoroval jeho další život. Poezie tak není nikdy završená,
tj. významově završená, a jedním z hlavních hodnotících kritérií je
i to, zda přitáhne čtenáře k opakovanému čtení.
Onen úvodní filozofující odstavec
otevírá cestu k úskalím nové sbírky Martina Reinera, která má být
básníkovou rekapitulací dosavadní tvorby, nikoliv ve smyslu jakéhosi best
of, ale spíše rekapitulaci témat, která Reinerovy básně provází od
začátku 90. let. Každá taková „inventarizace“ je radostí
i neštěstím zároveň, protože vedle čerstvých a neotřelých básní na
nás z poetické spíže vypadávají i chatrnější básnické poklady.
Záleží na tom, jestli zkušeným autorům tyto poklesky prominete, nebo vás
unudí a otráví.
Básně ve sbírce Hubená stehna Twiggy se tematicky vážou nejen
k místům autorova bydliště (Brno), ale i k pocitům, přesněji jejich
fragmentům, zjevujícím se v paměti na nejrůznějších místech – to,
co se v básních dostává ke slovu, je výhradně osobní (někdy až
intimní) zážitek, jehož zprostředkování je alfou a omegou Reinerova
básnictví. Reiner je celou svou tvorbou básník fragmentu a zkratky,
syrového lyrizmu periferie, prachu, nostalgie, ale i tělesnosti, pohlavnosti
a nízkých pudů. A s takovými básněmi se lze setkat i v jeho
nejnovější sbírce, tematicky rozdělené do několika okruhů – Pravěké
město, Poutě, Zprávy ze světa, Kinetický hrob. Chlad periferie však
nezůstává jen „tam“ venku, ale vniká i do básní. Pohybujeme se
v omezeném soukromém prostoru, v němž se čtenář cítí svázán a
stránkami odevzdaně prochází, aniž by mu Reiner dovolil setrvat alespoň
chvíli na jednom místě. Básně jako Rána, Autorské čtení
v N. nebo Noční vydání připomínají úzkostlivé
vyluhování poetična z banálních zážitků, které bohužel nejvíce
připomínají neduh básnického rutinérství. Mezi vrcholy sbírky nepatří
ani nepoeticky syrová „pohlavní poetika“ se všemi těmi dvojsmyslnostmi,
„přesličkami“, „vulvami“ nebo „čočkami“, která působí
v Reinerově poezii příliš stylizovaně, nepatřičně a obhrouble.
Každá taková „inventarizace“ je radostí i neštěstím zároveň,
protože vedle čerstvých a neotřelých básní na nás z poetické spíže
vypadávají i chatrnější básnické poklady.
Reinerova sbírka je plná sloves, děje, pohybu – pocitu naplnění
i ztráty. Jsou tu díry v prostoru i paměti, po těch, co odešli (ženy,
přátelé, příbuzní), je tu nejistota, změny tvarů běžných věcí,
dokonce i myšlenky jsou „řídké a porézní“, vše se plní a
přetéká časem a básně žijí jen z naděje, že mají tu schopnost čas
zachytit a hlavně dát smysl okamžiku a pocitu, který se často rodí teprve
až na papíře, tedy, alespoň by měl a někdy se to prostě nedaří:
„Rameno k rameni / stojíme v podchodu / Skřele vchodů vdechují / a
vydechují zkřehlé chodce / Sousedka jde na procházku / s Chundelatou
pěstí / No Future“ (báseň Bohunice s podtitulkem „pankáči
v Brně“). Poezie v této sbírce je často až příliš explicitní,
až příliš průhledná, příliš okázale „zbásňuje“ banality kolem
sebe s nadějí, že jim tak vnuká význam.
Nejzdařilejší cyklus sbírky,
Pravěké město, je melancholickou poklonou Brnu, jakoby pokrytému
prachem času, v němž je prostor vystaven tajemnému pnutí a postupnému
zániku: „Zánik všeho, / koroze jmen, rez tváří, / ročních dob. /
V malém vápně hopsá kos, / sítnice se napjala / a praskla…“
Městem i básněmi prolíná mdlá únava i nuda, statické obrazy občas
efektně protne básnický odkaz, ať už přímý („Nezval
v plášti“, „Pod pláštěm Prsy Tiresiovy“,
„U nás v Literární skupině je / srdce uprostřed“) nebo
nepřímý, ve veršové stavbě: „stejných kroků zvuk…“. Řada
výjimečných momentů se skrývá i v několika dalších básních, jimiž
se mihnou okamžiky jemné melancholie: „jídelní vůz byl zavřený / ve
třech světových jazycích“ (Rychlík Zdeněk Fibich…),
„Čas plynul mušlemi, / mírný a hluboký jak řeka, kterou se lid /
brodíval do Pisárek… / a mamut na mě zatím čekal, / v díře jménem
Brno / provždy ulovený.“ (Anthropos, 1968–2008).
I když Martin Reiner od počátku své tvorby koketuje s prózou – viz
vynikající soubor lyrických útržků Poslední rok (1995) a román
Lucka, Maceška a já (2009), nejnovější sbírka není v kontextu
současné domácí básnické produkce ničím výjimečným, drží se
stálých témat i charakteristické poetiky. Takže na jednu stranu není
důvod, proč se takové poezii bránit, na straně druhé záleží na tom, co
od poezie čekáte. Čekáte-li něco víc než jen ustrnulé
„zbásňování“ všednosti, bude třeba hledat jinde. Pokud se ale rádi
necháte napínat a chcete v šedi hledat perly, Hubená stehna Twiggy vás
nezklamou.
Ukázka:
Kinetický hrob
Roky ve mně
jak v přesýpacích hodinách…
Ukládají se, jeden na druhý,
sypou se ke dnu
a když je jich tak akorát,
abych změřil
rozpětí svých tužeb,
jsem prudce převrácen;
nohama vzhůru, hlavou ke dnu,
začínám od nuly
a navlas stejné události
hrnou se po zádech do propasti,
začínám od nuly,
podesáté, posté, potisící
stále stejné tváře, stejná slova,
stejných kroků zvuk…
Martin Reiner, Hubená stehna Twiggy, Host, Brno, 2010.
Foto: www.autorskecteni.cz
Související články
