Mark Twain – Jak zahnat splín

V kontextu autorovy tvorby vyčnívá tento soubor drobných beletristických
prací snad jedině formou (z našeho hlediska u něj doposud neznámou).
Ačkoli Twainův tvůrčí styl může působit zastarale, uchovává si své
bytelné literární hodnoty a nic mu v podstatě nebrání příjemně
překvapovat. Antologie byla sestavena víceméně náhodně
z nejrůznějších autorových textů, které vznikaly během dlouhého
časového úseku a nebyly původně zamýšleny jako ucelený soubor.

Twainova vyprávění nepostrádají jistou dávku latentně přítomné
nápaditosti, nicméně v rámci tří oddílů knihy i jednotlivých
příběhů poutavost poněkud kolísá. Určitá nestálost přitažlivosti
předkládaných postřehů je ovšem jevem natolik běžným, že zdaleka
nemusí odradit. Jaké políčil autor pasti a kolik duší bude mít na
svědomí? Nezapomínejme, že čtenáři tyto pasti spoluutvářejí, úspěch
lovu tedy záleží i na naší vstřícnosti či pošetilosti.

V případě
Marka Twaina má přístup „diváka“ stěžejní význam. Mimo jiné totiž
v těchto odlehčených statích připomíná jasného kandidáta na
zprostředkovatele tzv. laskavého humoru – takový ovšem do dnešní doby
příliš nezapadá. (Nakolik ostatně vůbec může být humor přívětivý?
V tomto ohledu je vlídnost vskutku rarita.)

V případě jakési autoreportáže z kurzu cyklojízdy, kde autor
vystupuje zároveň jako subjekt i objekt experimentu, jde o to, že přiměje
k pousmání spíše v druhém, nezamýšleném plánu. A to sice tím, že
cvičení této dovednosti, kterou lze dnes pokládat za poněkud zevšednělou
(byť ne frekventovanou) až banální, popisuje neskutečně exoticky.

Nedá se tvrdit, že se současný čtenář nad řádky Twainových povídek
nepobaví, ale jako plodnější se ukazují texty psané v nenásilně
humorném duchu, respektive netvořené s tímto jasným záměrem. Není to
překvapivé. Vytrhnout totiž někoho ze splínu prostřednictvím vtípků je
značně ošemetná záležitost. Podchytit pozornost a zájem komediálním
žánrem vyžaduje mimořádný temperament, jemnocit, empatii,
obezřetnost – zkrátka specifickou kombinaci vloh.

Své drobné vyprávěnky autor obvykle nesměřuje k pointě, ta bývá
rozprostřená po celém prostoru příběhu. Valná část textů by se pěkně
vyjímala na místě sloupku coby žánrové prolnutí úvahy a fejetonu,
brání tomu částečně jedině rozsah. Ačkoli kniha není vyloženě
napěchována slovními nebo jinými hříčkami a některé z přítomných
(víceméně vtipných) narážek, poznámek a komentářů dost možná nebudou
doceněny, přesto sbírka představuje co do úsměvnosti poměrně slibné
počtení.

Ostatně ať si každý vybere podle svého gusta a pokud Twainovy povídky
přímo nerozptýlí splín, na což zaručené (natožpak univerzální)
prostředky zkrátka neexistují, neznamená
to, že by nemohly mít jiné zásluhy. Vždyť chvílemi dokáže být tak
útulný, že byste se v jeho povídání nejraději zabydleli.

K nejvydařenějším textům zahrnutým do výboru patří následující:
Chytlavá fingovaná kritika pomyslného literárního „skvostu“
(zastupující leitmotiv knihy – vymítání chmur), disputace geniálního
tříletého caparta o zásadních otázkách života s naivní, prostoduchou
matinkou (Malá Bessie) a filipika proti němčině
(O strašlivém jazyce německém).

Předpoklady pro zaujmutí vykazuje také jeden z nepřeberných možných
výkladů geneze světa a pochybného lidského plemene. Útrap překladu se
zhostila početná „skupina“ lingvistů, vesměs účastníků
specializovaného kurzu pořádaného při Ústavu translatologie FF UK. Je na
každém, aby posoudil, zda jim na absolvované dřině máme co obdivovat, nebo
závidět.

Ukázka:

Není to právě nejsrozumitelnější, ale to nic. Hlavní je, že náš
hrdina teď před námi stojí v celé své kráse, a je to formát, to se
musí uznat, už proto, že jeho tvůrce otázku formátu naprosto přehlížel,
že nikdy předtím nic nevytvořil a že i v tomto případě vařil z vody.
Myslím, že kdo se zadívá na tohle prazvláštní stvoření, toho
pitoreskního a exotického žvanila, musí současně hledět s obdivem, nebo
každopádně s láskou a vděčností i na McClintocka… Jsme mu hluboce
zavázáni. Ale hostina ještě neskončila. Teď nás na romantické mýtince
mezi mývaly, aligátory a kdejakou jinou havětí čekají námluvy, které
jsou z literárního hlediska mimořádně zajímavé. Poslechněte si, jak
umí Achilles cukrovat. Zastavte se na chvíli u druhé věty (zvláště
u jejího závěru). Pokud jde o novou postavu, toho Leose, který si do děje
vstoupí jen tak, bez vysvětlení, nevšímejte si ho. McClintock už prostě
jiný nebude, má své zvyklosti a koneckonců i to patří k jeho genialitě,
jinak to neumí. Zásadně nepřerušuje příval vyprávění jen proto, aby
něco vysvětlil.

Mark Twain, Jak zahnat splín, Pistorius a Olšanská,
Praha, 2008.