Ztrácení (Housekeeping) je
román, který se dá jen stěží zařadit a ještě hůře popsat, což do
značné míry svědčí o jeho kvalitách. Pojem „poezie v próze“ sice
vystihuje neopakovatelnou atmosféru celé knihy, ale opomíná zajímavý děj,
který je poodhalován jen v náznacích a čtenář jej musí neustále
domýšlet. „Ženská próza“ může napovědět jak o citlivém stylu
vyprávění příznačném pro většinu autorek, tak o totální převaze
ženských postav, ale už nezahrnuje fakt, že knihu s radostí a napětím
přečtou i čtenáři opačného pohlaví. Jak je vidno, snaha uchopit debut
Marilyn Robinsonové je jako snaha uchopit motýla. Obé je krásné vždy jen
v dobách své nepolapitelnosti.
Cílem této recenze tak nebude
důkladné provrtávání celého díla, jeho rozbití a následné skládání
obnažených částeček zpátky v celek, ale pokus o zachycení
neopakovatelné atmosféry, kterou v sobě Ztrácení skrývá.
Vždyť obdobně vypráví i Marilyn Robinsonová. K popisu nevyužívá
jasné ikony, ale detaily ze všedního života, které často originálně
porovnává nebo je staví do nečekaných protikladů. Kniha tak vyžaduje od
čtenáře naprostou soustředěnost, protože bez detailů by se stala jen
příběhem o vyrůstání dvou sester, které přišly o matku. Příběhem,
ve kterém se jejich vychovávání postupně zhostí stará babička, dvě
neschopné tetičky či záhadná Sylvie.
Nikterak originální děj tak může zdánlivě evokovat Betonovou
zahradu Iana McEwana, která byla vydána o tři roky dříve. I v té
totiž nahlížíme na drastickou realitu očima mladých a opuštěných
protagonistů, ve kterých se všechno špatné jakoby mlží a přestává být
důležité. Tím ale podobnost končí. Robinsonová k vyjádření drsné
reality nepotřebuje malovat makabrózní obrazy, z kterých se zvedá
žaludek. I ty nejhorší události zahalí do hávu poetična (zde se sluší
vzdát hold i překladatelce Daniele Theinové), což posunuje celou knihu
mnohem výš. Zatopený dům plný odpadků a starých novin tak na vás bude
působit spíš mysteriózně než skličujícím dojmem.
Kniha tak vyžaduje od čtenáře naprostou soustředěnost, protože bez
detailů by se stala jen příběhem o vyrůstání dvou sester, které
přišly o matku.
Pro celou knihu je také typický genius
loci, který spisovatelka vytváří. Jen si představte městečko, které
přes zimu pokryje vysoká vrstva sněhu, jež ho odřízne od okolního světa,
a na jaře se tato bílá poleva promění ve vodu, která pro změnu vytopí
všechny domy v údolí. Těžký život na vesnici tak ostře kontrastuje
s nádhernými obrazy vytvořenými přírodou, která nezvaně vstupuje do
života lidí a bere si z něho, co uzná za vhodné.
První román Marilyn Robinsonové tak můžeme bez jakýchkoliv problémů
zařadit mezi významná díla americké literatury dvacátého století. Ono to
zní sice trochu staromódně, ale i samotný jazyk knihy se mnohem více
podobá literatuře 19. století než postmoderním románům
posledních let.
Hodnocení: 100 %
Ukázka:
Byla černá, mračná noc, ale koleje vedly na jezero jako široká
cesta. Sylvie šla přede mnou. Našlapovaly jsme na každý druhý pražec,
i když to znamenalo dělat nepohodlně dlouhé kroky, protože kdybychom
šlapaly na každý, byly by nepohodlně krátké. Ale na tom nebylo nic tak
těžkého. Šla jsem za Sylvií dlouhými, pomalými, tanečními kroky a nad
hlavami nám táhly tmou hvězdy v nekonečném, babylonském zástupu, matné
jako prach, neviditelné ve spirálách nesmírného víru – protože tak to
přesně je, viděla jsem to na obrázcích -, a hluboko pod nimi svítil
měsíc. Ani Sylvii jsem skoro neviděla. Sotva jsem dohlédla, kam kladu nohy.
A snad to byla jenom jistota, že kráčí přede mnou a že stačí, když
budu předsouvat jednu nohu před druhou, díky níž jsem měla dojem, že
vůbec něco vidím.
„Co když pojede vlak?“
Odpověděla: „Do rána žádný nejede.“
Marilyn Robinsonová, Ztrácení, Argo, Praha, 2008, překlad Daniela
Theinová.
