Ludvík Vaculík – Dřevěná mysl

Dřevěná mysl, coby
název knihy autora, který má nejlepší za sebou, by mohl znít jako jakési
postěžování. „Už mi to tak nemyslí, a tudíž ani nepíše,“
zdálo by se, že chtěl Vaculík říct. Naštěstí je to skutečně jen
zdání. Jednak jsou to slova, kterými Vaculík uzavřel svou předchozí knihu
fejetonů, jednak je v tom jisté poselství: Dřevo je živé. Jde to říct
i lakonicky. Prostě své texty vymýšlel při zimním sekání větví, kdy
každý odseknutý klacík připodobňuje ke stejně tak odlétající
myšlence.

Tato na první pohled kostrbatá metafora docela přesně vystihuje ráz
knihy Dřevěná mysl, která ve skutečnosti není ničím jiným než
sbírkou příspěvků pro Lidové noviny z let 2006 až 2008. Jednotlivé
fejetonky skutečně připomínají jen tak odlétnuté myšlenky, předtím
však pečlivě zabalené do hedvábného papíru přitažlivého jazyka a
ovázané stužkou úžasných slovních spojení a obratných konstrukcí.
Potud se nedá říct nic jiného, než že jeho články nemají chybu.

Jak ale dopadne Vaculík při
hodnocení obsahu svých textů? Odpověď je prostá – rozporuplně, nebo
možná spíše rozpačitě. Ostatně, není divu, novinář, který se snaží
reflektovat běžné dění a přidává k tomu svůj názor, to bude mít
vždycky těžké. Přísloví o onom člověku, který se nikdy nemůže
zavděčit všem, tady asi platí nejvíc. I přes souhlasné pokývání
čtenářovou hlavou nad tímto všeobecně platným tvrzením však
v případě Vaculíkových fejetonů stále zůstává nad jeho texty jakýsi
stín. Bývalý disident, protihráč StB a svým způsobem morální autorita
mezi českými intelektuály se zkrátka během posledních dvaceti let poněkud
vzdálil od svého modelu. U prvního příspěvku, kde Vaculík předkládá
jakési řešení čehosi pouhou redukcí lidských práv, se čtenář jen
zarazí. U dalších už nevěřícně zírá. Většinou se jedná o způsob
trestání zlodějů a vůbec metody, jak dosáhnout snížení kriminality.
Proč ho zrovna tohle tolik trápí? Stejně tak je lehce podezřelé, kterak
ví přesně, co a jak by měl dělat prezident, premiér či poslanci, ovšem
nikdy nezapomene při takové příležitosti dodat, že on by to v životě
dělat nechtěl. Ani kdyby ho nutili. Ani za prase či pytel brambor.

Cože? Váží si politiků Miroslava Macka a Stanislava Grosse? Nu dobrá,
recenzent není přece soudce, ale existuje jistá hranice, po jejímž
překročení i on může zvolat: „Cože?“ Tady už starý pán od podoby
toho skvělého spisovatele, disidenta a obhájce demokracie skutečně ustoupil
poněkud stranou.

Podobně to je v článcích, kde se
pouští do ekonomiky. Těžko říct, jestli má pravdu, ale skutečně
hospodsko-pavlačový styl nastolení „lepší“ ekonomiky a hospodaření
státu stojí za vydávání v novinách a následně svázané v knížce?
Nestačí jen zajít k prvnímu výčepu a dozvědět se to samé? Z tohoto
pohledu se knížka nejeví jako dobré počtení pro toho, kdo by se rád něco
dozvěděl a poučil se. Pravdou je, že fejetony takové poslání ani nemají.
Knihy bohužel ano. Proto si možná kritiku nezaslouží ani tak vlastní
texty, jako spíše nápad svázat je a vydat knižně. To, co je příjemné
číst jednou týdně až poté, co už má čtenář přečtené celé noviny a
Vaculík je v tu chvíli jen třešničkou na závěr, je tu vše najednou
předkládáno jaksi naráz. Čtenář zhltne deset příspěvků najednou jako
malinu. Jiný třeba padesát. A pak se nestačí divit.

Lepší je proto se na knihu dívat jako na jakousi komentovanou kroniku.
Léta 2006 až 2008 – to je tak akorát. Není to tak dávno, aby našinec
na komentované události běžného života už zapomněl, ale v živé
paměti to už přece jen zcela není. Zrychlené časočtení je pak docela
milou exkurzí do nedávných let, s komentáři známého spisovatele. Pak by
to snad šlo. Čtenář by však už ke knize měl přistupovat s tím, že
četba bude zároveň polemikou. Každý, kdo vezme knihu do ruky, se bude sice
s autorem dohadovat na jiném místě, ale že to čeká každého,
je jisté.

Vaculíkovu reputaci tak nakonec stejně zachraňuje to, co bylo řečeno na
začátku. Jeho styl a sloh. Ať je obsah jakýkoliv, čte se to dobře. Jazykem
autora by se dalo říct, že je to taková procházka zimním sadem
literárních jabloní, kdy má našinec sice zmrzlý nos, ale přesto je rád,
když mu do něj občas cvrnkne zvonivý rampouch krásných slov. Protože
v tu chvíli se i rampouch může stát hřejivým.

Ukázka:

Tak mne to šťastně minulo; spadl do toho zase Václav Klaus.
Jistě nejsem sám, komu při různých příležitostech napadá, co by na tom
místě dělal sám. – Především bych zůstal v našem bytě ve
Veletržní a na Hrad jezdil jenom do práce. Jezdil bych tramvají, to by bylo
nejúčinnější: snadněji bych pak mohl různé věci zakazovat a
seškrtávat. Auta na Hradě byla by česká…
A pak bych se všímal věcí, které mi vadily jako neprezidentovi, a snažil
bych se je měnit. Kdyby mi to nešlo, za půl roku bych s tím sekl. Od
zainteresovaných osob a společností dal bych si vypracovat definici jevů a
činů, jež zošklivují svět. Cíl: návrat k čistotě, jednoduchosti. Na
prvním místě byla by reklama, ten drzý útok nevychované dotěrnosti a
nevkusu všude. Houkání sanitek a policejních aut bych zeslabil o polovinu,
aby se lidé na ulici nelekali a děcka v kočárku nedostávala záchvat.
Zakázal bych, totiž působil bych k zákazu kácení stromů u silnic: strom
je cennější než opilec nebo vůl, který neumí jezdit autem.

Ludvík Vaculík, Dřevěná mysl, Dokořán, Praha, 2008.

Foto: www.ludvikvaculik.cz