Kurt Vonnegut – Modrovous

Modrovousem je ve své
podstatě každý. To jeho vtělení, jež nás v proslulém Vonnegutově díle
rezignovaně provází svou minulostí, se podobá flagelantskému morousovi,
který zřetězením potrefených okolností dojde určitého (ne zcela
žádoucího) prozření. Někdy stačí letmé nahlédnutí klíčovou dírkou
do třinácté komnaty k osvícení, zatímco jindy takové mrknutí
zapříčiní, že jsme po zbytek života vláčeni na kolenou marastem
výčitek a následků.

Nenechte se zmást zdáním, že vypravěč (umělec v rouše kyklópského
mrzouta arménského původu, kterýžto fakt je prezentován v podstatě jako
neblahé předurčení) vykládá páté přes deváté, co ho zrovna napadne.
Takový dojem sice přetržitý tok textu snadno (a ovšemže záměrně)
vzbuzuje, ale ve skutečnosti, jak pozvolna, elegantně a majestátně vychází
najevo, má původce románové zpovědi vše dokonale promyšlené a o tmel
u něj ostatně nebývá nouze.

Tak zůstaneme ve finále jako
přiopaření, když do sebe všechny segmenty dokonale zaklesnou a celý
příběh – četné průběžně činěné narážky, odbočky a zdánlivě
mimoběžné, neopodstatněné zmínky – se zatetelí v oslnivě břitkém
světle. Jako bychom se nenadále ocitli v morgensternovské pokusné
laboratoři, vydáni na nemilost pochybnému praktikantovi v plášti
z blamáže a fretčích kůží. A pak nastojte – váš strach byl
oprávněný, ovšem přesto jste byli odměněni očistným smíchem, byť ne
nepodobným tchoří spršce. Zaklínadla fretek, tchořů i skunků jsou
orientována i formulována uvážlivě, bez přehmatů, jak přísluší
protřelému beletristickému druidovi.

Vonnegut se tedy znovu představuje jako skvělý stratég, provokatér a
zároveň samozřejmě výtečný „temnošprýmař“. Předstírá totiž,
že nechává kanout na papír, co mu slina na jazyk přinese – v druhém
plánu pak navozuje zdání, že ústřední postava, jež současně zosobňuje
vypravěče, má myšlení již poněkud zastřené a jednou nohou roztřeseně
nakročuje do senility – čímž pádem nám jeho nevrlé, sarkastické
vzpomínání konečným vyzněním nemilosrdně vytře zrak. I kdyby někomu
připadalo, že první polovina knihy se nehonosí očekávanou literátskou
bravurou a kdesi to vázne, druhá půle a všechny více či méně
pravděpodobné báchorky o skupině abstraktních expresionistů, k nimž se
Rabo Karabekian hrdě i sebekriticky hlásí, to vrchovatě vynahradí.
Pochopitelně to přinese obzvláštní potěšení těm, kteří jsou Rothkovi,
Pollockovi, Kitchenovi či Kooningovi navěky zavázáni nesdělitelnou
fascinací.

Když dojde na zjevení podstaty tajemství
Modrovousovy tajné spíže, nezapomeňte dýchat. Tím se vám také
alespoň na škvírku pootevře možnost pochopit či v lepším případě
zažít, o jakých okamžicích nezjevení je v této jízlivě půvabné
próze řeč. Autorova přimykavá výstižnost bere dech i argumenty
v podstatě vždy, a tak je krutou slastí nehodnou odmítnutí oddat se
poznání, v čem spočívá všeobecná vezdejší „karabekiáda“
odehrávající se s trapnou okázalostí takřka nepřetržitě v soukromém
i veřejném rozměru. Nastává další z nespočetných žatev
nepřístojného ovoce, kdy po průlomu do taje, po němž jsme tolik prahli,
zjišťujeme, že jsme chytřejší jen o zklamání, trest či smrt.

Je známá věc, že spařená rajčata se snadno zbavují povrchových
slupek. A totéž se vcelku bezbolestně děje i s příjemci Vonnegutových
próz, neboť zná měřítka všetečného podněcování a způsob, jakým
dokáže být indiskrétní, nepřináší nežádoucí vedlejší účinky.
Takové nenápadné, ale vrchovatě účinné výpady do dužiny se opravdu
nedají vyvážit akciemi.

Ukázka:

Víra dokáže vytvořit skoro celý vesmír, ať už je založena na
pravdě nebo ne, a já v té době věřil, že sperma, kterého se člověk
nezbaví, se u zdravého mužského mění v látku, jež z něj dělá
urostlého, bystrého, statečného a tvořivého chlapa. Dan Gregory tomu
věřil taky, stejně jako můj otec, armáda Spojených států, organizace
Amerických skautů a Ernest Hemingway. Tak jsem v duchu rozvíjel představy,
jak se s Marilee miluju, a čas od času se choval, jako bych se jí dvořil,
ale to všechno jen proto, abych vyprodukoval víc semene, které by se mohlo
přeměnit v užitečné látky. Třel jsem například dlouho chodidla
o koberec a pak jsem konečky prstů dával Marilee elektrické rány, když to
nečekala – zezadu na krk, na tvář nebo na paži. Jak by se vám zamlouvala
takováhle pornografie? Taky jsem s ní občas vyklouzl ven a tam jsme dělali
něco, z čeho by Gregory dostal psotník, kdyby na to přišel. Chodili jsme
do Muzea moderního umění. A ona se mnou taky zcela určitě nechtěla
eroticky pokročit dál než do role mazlíčka a kamaráda z dětství.
Nejenže Gregoryho milovala – on nám navíc oběma umožňoval přežít
v pohodlí velkou hospodářskou krizi. Důležitější věci mají vždycky
přednost. Mezitím jsme se ve své nevinnosti oba vystavovali vlivu
mistrovského svůdce, proti jehož vábení jsme byli bezmocní. Když nám
došlo, jak hluboko jsme se do toho nechali zatáhnout, bylo už na vycouvání
pozdě. Kdo podle vás byl tím svůdcem? Bylo to Muzeum
moderního umění.

Kurt Vonnegut, Modrovous, Argo, Praha, 2008, překlad Jan Jirák.