Rozvahy nad dosavadním a mlčení nad nadcházejícím naplňují stránky nevšední knihy, na jejímž vydání má zásluhu prvotně Leonard Cohen a posléze nakladatelství Argo. V početných řádcích se můžeme pokusit objevit, kdy zaniká nárok na zbrklost (pokud ano) a zda se touha nevyšeptá…
Kniha toužení je koláží jakýchsi „formálních přesmyček“ – zahrnuje především portréty písmem a poetické glosy obrazem, přičemž v obojím si autor zachovává neobyčejnou výstižnost a naléhavost. Texty se prolínají s četnými náčrty životem poznamenaných klihovitých obličejů, které jsou doplněné pichlavě výmluvnými komentáři, často jimi Cohen popichuje sám sebe. Tyto skici autoportrétů vyjadřované slovem i mimickým pnutím načrtnutých tváří (vskutku, i v rosolovitě neforemném může být napětí!) připomínají namátkové deníkové záznamy. Autor jako by bezděčně a spontánně zachycoval vlastní podoby a pokoušel se tak stanovit rozličné momentální diagnózy.
Jako celek vyznívá kniha sourodě a vyzrále, podobně archivnímu ročníku révy – nemusí se konzumovat zrovna v převratném množství a vyžaduje patřičný přístup, ale vyhovění jejím nárokům se rozhodně vyplatí.
Cohen dovede nesklouzávat do zatrpklosti, senility, ukňouranosti nebo mentorství navzdory tomu, že se zabývá převážně tématem přivykání faktu, že v projevech zrání začalo převažovat stárnutí. Vyrovnávání se s dílčími aspekty tohoto nekompromisního, neúplatného procesu a pokusy nastolit příměří s fádními a přesto svíravými pomíjivostmi se příhodně promítají do veršů chvílemi benigně trnoucími v zátylku.
Zkrátka, jak je zmíněno v jedné prozaické pasáži, v případě Leonarda Cohena platí, že tvůrce je nakažlivý. Takové cohenovské nákaze by ovšem bylo bláhové a zhola zbytečné bránit se, protože jeho texty člověka poznamenají v nejlepším možném smyslu slova. Beztak máme co do činění i s pokušeními, jimž není radno odolávat. Knihu toužení lze tedy považovat za jedinečnou příležitost nechat se prostoupit verši jako přiměřeně nebezpečnou infekcí a chápat toto osobité tvůrčí stigma coby požehnání nebo jinak pojatou katarzi.
Autor v básních i ostatních „úsecích prožitého“ střídá různé výrazové polohy – rozjímá o významu a uskutečnitelnosti víry, promlouvá v roli hloubavého lyrika, ironizujícího vypravěče, meditujícího snivce, vroucného vyznavače (zejména emocí), laika reflektujícího život v klášteře, stoika i bohéma, ale určitý odstín touhy je přítomen stále.
Forma básnického výrazu ani vyjadřovací prostředky (veršovaných textů) sice často nevybočují z „lidového“ písňového stylu, ale přesto neobtěžují vyčpělostí. Navzdory možnému prvotnímu dojmu se Cohenovy texty vyznačují (pro mnohé písničkáře neobvyklou) vrstevnatostí, pestrým rejstříkem emocí a také upřímností i pokorou, což jsou přednosti, které dojem z básní značně pozdvihují
Obsáhlý výbor je příslibem nemělkého a zdaleka nejen čtenářského zážitku. Lze ho považovat také za inspirativní (a tím výsostně přínosnou) knihu, která svými dispozicemi vybízí k opakovanému sdílení.
Ukázka:
POSLÁNÍ
V práci jsem pracoval
ve spánku v noci spal
ve smrti umíral
Teď ale chci jít dál
Už nechci potřebné
už nechci zbytné
za prázdnotu Ducha
zaplatím tichem
Má milá dál jsem tvůj
jak vždycky jsem byl
– do morku kostí svých
z posledních sil
Když nyní mému poslání
na světě došly síly
Modli se aby mé hříchy
odpuštěny mi byly
Toužení po těle
mě teď už nezachrání
Ta touha je moře
plavbou mé umírání
TEĎ UŽ DOKÁŽU
Teď už dokážu
spát dvacet hodin denně
Zbývající čtyři
věnuju
telefonování celému seznamu
důležitých lidí
abych jim popřál
dobrou noc
Klaní se vám Jikan
který se narodil
aby rozesmával lidi
Leonard Cohen, Kniha toužení, Argo, Praha, 2008, překlad Miroslav Jindra.
