Po krátkém seznámení s letošním laureátem Nobelovy ceny za literaturu nemůže chybět ani recenze alespoň jednoho díla. Česká databáze je poměrně skoupá na Le Cléziovy tituly, z přibližně pěti knih dáváme možnost k seznámení s Bludnou hvězdou, románem tvořeným pavučinou mezilidských vztahů a svébytnou lidskou výpovědí. V trvalé aktuálnosti děl, kterými se autor vepsal do dějin, je právě tato kniha pro nás mementem.
Příběh židovské dívky Ester, kterou začátek příběhu zastihne v jižní Francii uprostřed druhé světové války, by mohl zpočátku vypadat jako jakási temná road-movie. Kniha zdánlivě popisuje nekonečné cestování za lepšími zítřky, aby čtenář postupně docházel ke zjištění, že jsou mu předkládány kamínky mozaiky, ze kterých si, ať chce nebo nechce, sestaví teskný obraz současného světa. A jak je u Le Clézia zvykem, tak snad i poučení z toho, jaký jeden každý z nás máme na tomto stavu podíl.
Ukončení války, kterou malá Ester se svojí rodinou ustála s nepřetržitým balancováním na hraně života a smrti, rozhodně nebylo osvobozením. Ester byla nucena hledat cestu ke svému židovskému původu a následně pak cestu do Svaté země.
Popis toho, jaké postavení měli Židé po druhé světové válce, nekoresponduje ani v nejmenším s tím, že vítězné mocnosti porazily barbarského utlačovatele a likvidátora židovské komunity. Neustálá snaha o nalezení lepšího života, nebo alespoň podmínek k němu vyvolává jen další cesty do neznáma. Další cesty s pouhou vidinou šťastných zítřků, které se však vzdalovaly rychleji, než jak se hrdince dařilo postupovat vpřed.
Autor se nezaobírá světovou situací ani všeobecnými problémy společnosti. Veřejnou obžalobu světa dokázal vložit do myšlení dospívající dívky, aniž ta cokoliv takového kdy vysloví. Dochází tak k naplnění Barthesovy věty: „Text je vždy tvořen čtenářem.“
Segmenty, které do sebe postupně zapadají, předkládá Le Clézio dokonalým jazykem. Dokáže vyjadřovat pocity, nálady, vše s použitím jemně vyšívaných struktur detailů a myšlenek, které se jen tak mihnou myslí. Čtenář nečte osud malé dívky, čtenář se jí stává. Nekonečná působivost textu nedává jinou možnost, myšlení konzumenta textu se mění, aby co chvíli nechal vytrysknout na povrch myšlenku, není-li autor okultní hypnotizér se schopností působit na médium pouhým textem. V tom je Le Clézio nepřekonatelný, byť tak bere mnohdy čtenáři schopnost soustředit se na text a správně chápat děj.
Ukázka:
Pak přišla zima a život v Núr Šams se stal obtížným. Teď už jsme tady byli téměř dva roky. Nákladní auta s potravinami přijížděla stále řidčeji, dvakrát týdně, někdy jen jednou. Stalo se taky, že nepřijela celý týden. Kolovaly tu hrozné zvěsti o válce, vyprávěly se hrozné věci. V al-Kudsu prý staré město shořelo a arabští bojovníci házeli do sklepů a obchodů hořící pneumatiky.. Přijelo další nákladní auto s uprchlíky, vystoupili z něj muži, ženy a děti se ztrhanými obličeji. Tohle už nebyli chudí vesničané jako zpočátku. Byli to nejbohatší lidé z Haify a z Jaffy, obchodníci, advokáti, dokonce i jeden zubař. Když vystoupili z nákladního auta, obklopily je rozedrané děti a vyzpěvovaly: „Filús! Fulús!“ Tak dlouho šly za nově příchozími a obtěžovaly je, až jim dali pár mincí. Nevěděli však, kde se v táboře usadit. Někteří se zabalili do svých kabátů a spali pod širým nebem, zavazadla narovnaná u nohou. Nákladní auto pro ně přivezlo cigarety, čaj a sušenky. Šoféři jim to pokoutně prodávali, zatímco chudáci stáli ve frontě na příděl mouky, mléka Klim a sušeného masa.
Příjezd všech těch lidí do tábora způsobil, že příděly teď byly ještě hubenější. Všude řádila smrt. Když jsem ráno šla ke studni, cesta mezi ostnatými dráty byla poseta mrtvolami psů, o něž se jako divá zvěř se zuřivým vrčením rvali ti, kteří přežili.
Ze strachu, aby je nesežrali psi, se děti neodvažovaly vzdálit od domu. Když jsem šla nahoru na kopec navštívit Saadího, musela jsem mít v ruce klacek a psy odhánět. Saadí se ale nebál.
Jean-Marie Gustave Le Clézio, Bludná hvězda, Passage, Praha, 1992, překlad Eva Pokorná.
Související články
Napsat komentář