Jan Kuneš, Martin Vrabec – Místo fenomenologie ducha v současném myšlení

Vzpomenout dvoustého
výročí vydání knihy filozofa Georgea Wilhelma Friedricha Hegela s názvem
Fenomenologie ducha by se mohlo jevit jako užitečné. Na první
pohled snad. Ačkoli je kniha určena těm, kdo se chtějí poučit, těžko
říci, zdali se snaha nemine účinkem. Je totiž důkazem smutného pravidla,
že ti, kteří o Fenomenologii ducha nic nevědí, činí tak proto,
že se jim nepodařilo o knize nic dozvědět i přes její dvousetletou
existenci.

Na poli filozofie se od Hegelovy doby objevilo nespočet publikací, které
jeho knihu svými novátorskými, či přímo provokativními přístupy
zastínily. Přesto na ozvěny hegelovského myšlení nutně musí narazit
každý, kdo se bude pokoušet seznámit se jmény znějícími dnes mnohem
zvučněji – tedy například s Jean-Paulem Sartrem, Martinem Heideggerem
nebo Jean-Francoisem Lyotardem.

Je pravda, že po Hegelovi přicházející racionalistická či pozdější
voluntaristická díla, stejně jako celé stále aktuální směry jako
fenomenologie a existencializmus, v mnohém právě z Hegela vycházejí, a to
především z této knihy. Pro laického čtenáře by kniha vydaná za
účelem připomenutí významu Fenomenologie ducha byla velkým
přínosem. Hegel v dnešní době zní amatérskému filozofovi jako dávná,
zapomenutá a především překonaná minulost. Navzdory tomu jde o jeden
z pilířů současného myšlení. Například po Hegelově nejslavnější
knize byla pojmenována jedna celá filozofická disciplína: takzvaná
fenomenologie ducha, která předkládá systém podob lidského vědomí.

Na této knize vyvinuli společnou snahu naši
přední filozofové, vesměs se specializující na fenomenologii. Například
Milan Sobotka, jemuž je celá kniha v úvodu dedikována, Jan Kuneš,
odborník na německou osvíceneckou filozofii, který se podílel na redakci
knihy spolu s Martinem Vrabcem. Nechybí ani Vlastimil Zátka nebo Ladislav
Benyovszký, který se u nás svou Propedeutikou výrazným způsobem
zasadil o zpřístupnění a popularizaci filozofie, případně Josef Fulka,
který představuje v této knize recepci Hegela v širším rámci
francouzského myšlení 20. století.

Kniha je opatřena úvodem, který seznamuje nažhavené čtenáře se
záměrem autorů i s osobností a dílem G. W. F. Hegela a jeho místem ve
filozofické obci. Je rozdělena do oddílů, které se věnují dalšímu
určení fenomenologie ducha i určení jejího postavení v Hegelově
systému: Pojem a metoda fenomenologie ducha. Tento oddíl Hegela
interpretuje, rozvíjí a vysvětluje, věnuje se jednotlivým pojmům a
problémům; Uznání, mravnost a právo – druhý oddíl se stejně
jako třetí vztahuje k mezioborovým přesahům zkoumané disciplíny,
případně k jejímu uplatňování v různých odvětvích lidského
myšlení; Umění a náboženství, Absolutno a řeč a
Pozdější recepce fenomenologie ducha – a to převážně ve
20. století.

Avšak vraťme se na začátek. Již dříve zmíněný laický čtenář má
přehled o filozofii srovnatelný – řekněme – s náplní
středoškolských osnov. Tedy nejspíše tuší, že fenomenologie se zabývá
zkoumáním jevů a že místo hledání pravdy o podstatách věcí samých se
spíše zabývá tím, jak je člověk ony věci schopen vidět; tedy jednoduše
řečeno jak se mu věci jeví. Tento čtenář však ke svému překvapení
brzy zjistí, že mezi jeho ponětím o fenomenologii a nároky vydaného
sborníku na onoho čtenáře zeje na první pohled nepřekonatelná propast.
Kniha přitom žádný most přes ohromný a prázdný prostor nevytváří,
spíše je jen zvětšujícím kukátkem, které dává čtenáři zblízka
poznat, jak je ona propast hluboká.

Už základní snaha pracovat
pojmologicky přesně, která je určitě důležitá při zkoumání díla
německé tradice, dodává celé knize velmi suchopárný ráz. Kdo očekává
spíše esejistické texty nebo texty populárně naučné (a toto očekávání
podporuje i účast zmíněného Ladislava Benyovszkého ve sborníku), je
nutně zklamán. Na jednu stranu autoři sice dokázali navázat na německou
tradici předávání poznatků, na stranu druhou je potřeba doktorátu
z filozofie, aby si čtenář osvojil dovednost plně textům takového
ražení rozumět.

Suma sumárum: kniha je bezpochyby kvalitní a vysoce erudovaný text.
V dnešní společnosti je však daleko bolestivější absence takové knihy,
která skoro zapomenutého filozofa přiblíží, nikoli znechutí. Jde-li
o knihu pro uzavřený klub autorů a jejich nejbližší okolí, pak sice
splní svůj účel, ale autoři svůj záměr měli dát zřetelněji najevo.
Možná by si ušetřili řadu zklamaných čtenářů, kteří vzali knihu do
rukou, aby pro ně Hegel přestal být velkou neznámou. Naprostá absence
čehokoli popularizačního se stane pro většinu čtenářů nepřekonatelnou
překážkou.

Ukázka:

Hegel je prvním filozofem, který pochopil člověka na základě
otřesu ze smrti, z nicoty. Předchází tomu žádost po uznání druhými,
kterou není třeba chápat jako něco nevysvětlitelně spadlého z nebe,
nikoli tak, že antropogenní tvor pojme z nevysvětlitelných důvodů
nepředmětnou žádost po uznání. Člověk, který se začne sám motivovat
(možno si představit s Kantem jako začáteční automotivaci danou
rozšířením okruhu potravy), tedy takový zárodečný člověk pociťuje
touhu, aby toto jeho překročení přírody bylo druhými zaznamenáno a
respektováno. „Pravdou“, tj. provedením jeho pozice bytosti
překračující přírodu může být jen to, že je uznávána druhými nebo
alespoň některými druhými. Další prvek v duchovní konstituci člověka
je ochota trvat na této žádosti tváří v tvář hrozícímu
zániku.

Jan Kuneš, Martin Vrabec, Fenomenologie ducha
v novém myšlení, Argo, Praha, 2007.